1.7 Speedfriendling (středa 19. února 2020)

Rád si každé ráno v Bukurešti přispím, protože mě kromě mírně hlučné stavby pod okny nic nenutí opustit postel předčasně. Budík nastavený na dříve než desátou hodinu ranní mě na notifikační liště mobilu skutečně děsí. Naštěstí dle rozvrhu hodin a všeobecně veškerých aktivit soustřeďujících se v odpoledních až večerních hodinách nepotřebuji vstávat brzy. Tento pobyt se zdá, že bude veden v mírně španělském režimu, kdy bude kladen větší důraz na dopolední odpočinek a příval energie se přesune na večerní hodiny.

Při pozdním vstávání většinou nezbývá na bohatou snídani čas, a tak k obědu snídám box z asijské restaurace. Toto jídlo jsem uplynulý večer dostal (a zaplatil) dvakrát při opětovném jazykovém nedorozumění u kasy. Požadoval jsem maso s nudlemi, vidím, že do krabičky s sebou vrství jen maso, tak žádám i o nudle. No a proto jsem dostal box nudlí s hovězím a box pouze s kuřecím a houbami, který mi zbyl k dnešnímu obědu.

Po jídle směřuji na sjednanou schůzi s fakultním koordinátorem zahraničních studentů dojednat záležitosti mého studia. Je to ten samý profesor, který mi včera poradil, jak se vypořádat s nejasnostmi v rozvrhu a na jaké číslo kontaktovat děkana. Předkládám mu veškerou dokumentaci, bez problémů mi umožňuje studium vybraných předmětů a zajišťuje mi studentskou kartu. Tento průkaz je opatřen mou fotografií a kromě studentských slev mi umožňuje cestovat vlakem po celém Rumunsku zdarma. Je to geniální kus papíru, který podporuje studenty neomezeným cestováním po zemi. Už se nemohu dočkat, až se cestou na rumunský venkov prokážu touto kartičkou.

Vyřizuji vše potřebné. Ještě se informuji o požadavcích předmětu nazvaného Research (Výzkum). Předmět je založen na osobních konzultacích a tvoření diplomové práce. To mi zní dobře – tuším, že po mě nebude téměř nic vyžadováno. Na tuto formu jsem navíc zvyklý ze své školy, kde máme předmět s názvem Projekt ohodnocen dvěma kredity. Na Politehnice má Research celkem deset kreditů, v Česku je tedy na studenty kladen větší studijní i časový pres. Budoucí výzkumníci mají na Fakultě leteckého inženýrství v Bukurešti k dispozici mnoho laboratoří, 12 letadel a aerodynamický tunel. Z toho odvozuji, že ostatně jako všude jinde to jsou hlavní taháky na propagaci školy a skvělá informace k sdělení na Dnech otevřených dveří, ačkoliv s nimi samotní studenti příliš nepřijdou do styku.

Větrný tunel se nachází v kampusu Fakulty leteckého inženýrství, byl postaven v  roce 1931 a na začátku 21. století prošel modernizací

Poté se přesouvám do univerzitního kampusu na předmět týkající se materiálů a únavy materiálu. Na naši třídu jsou připraveni dva profesoři, oba začínají rumunsky až do doby, než je přeruším. I tak je zhruba polovina výuky v rumunštině, kdy si o něčem povídají mezi sebou. Mně to až tak nevadí, protože mě toto téma příliš nezajímá a základy mechaniky jsem již dříve absolvoval. Vyučující nás vzali do laboratoře, ve které se provádějí testy na různých materiálech. Oznamují nám, že budeme dělat všichni dohromady jeden projekt, ze kterého vzejde jedna semestrální práce. Není od nás očekávána žádná velká aktivita, testující učitel si do softwaru tahové zkoušky vyplní parametry sám a my jen přihlížíme. Ve vzduchu je rozhodně uvolněnější atmosféra, než obecně panuje na ústavech mechaniky v Česku. Končíme dříve a já díky tomu stíhám večerní událost, kterou jsem nechtěl opominout.

Tento večer čeká všechny zahraniční nováčky v Bukurešti zajímavá seznamovací akce. Nazývá se Speedfriendling a umožní poznat velké množství lidí během jednoho večera. Dojíždím metrem na okraj města, odkud mě čeká cesta pěšky parkem mezi jezery do zatím mně neznámé restaurace. Nečekaně stíhám hromadný sraz účastníků akce u metra čekajících na opozdilce a sdílíme trasu do cíle společně. Protože se většinou neznáme, každý mezi sebou prohodíme pár vět. Z části tedy byl záměr události naplněn už cestou, ale teprve teď přicházíme na místo, kde se bude Speedfriendling odehrávat. Je to ohromný pavilon v čele s pódiem, zbytek haly je osázen nekonečně dlouhými stoly. Občerstvení a servis nápojů zajišťuje restaurace, která je součástí objektu. Kapacitu hangáru odhaduji na tisíc sedících.

Rozlehlá restaurace s otevřeným prostorem je ideální na pořádání hromadných akcí

Po usazení ke stolu si povídáme s lidmi, které jsme už dříve poznali, nebo se zatím nezávazně seznamujeme se studenty sedícími v blízkém okolí nás. Na akci se nakonec dotrousilo odhadem jedno sto až dvě stě zahraničních studentů, jež se do Rumunska dostali přes různé mezinárodní programy, nikoliv jen díky Erasmu+. V davu jsou skryti i dobrovolníci zajišťující tyto seznamovací události, kteří si s námi chtějí také rozšířit obzory.

Po delší odmlce se konečně začíná něco dít a smysl hry se dává do pohybu. Pravidla jsou snadná. U dlouhého stolu sedí naproti sobě lidé. Ta dvojice, která sedí přímo proti sobě, vytvoří na tři minuty komunikační pár. Po uplynutí limitu se všichni účastníci zvednou a posunou o židli doprava. Taky v tom vidíte logistickou mezeru? Posouvají se všichni, takže mluvíte jen s každým druhým (lichým či sudým) člověkem. Asi to ale bylo naschvál, seznamování každého s každým by při striktním dodržení stanoveného času a uskutečnění všech kombinací trvalo 10 hodin. I tak se seznamování muselo trochu odbýt, s plno lidmi jsem se vůbec nedostal do kontaktu, protože tento poznávací maraton byl skutečně psychicky náročný.

Násilně jste drženi ve své dvojici, s kterou musíte vydržet tři minuty. Může to být krátká doba pro studenty, kteří si spolu rozumějí a mají se s čím podělit (například o zajímavostech ze své země), naopak nekonečně dlouhý může připadat rozhovor s osobou, která vám od začátku není sympatická, má nenormální názory nebo vaše přízvuky neumožňují se vzájemně dorozumět. Nemůžete utéct, nemůžete se začít dívat do mobilu, musíte to přetrpět a taháte divnootázky až z paty. Jen co tohle peklo přetrpíte, není čas se vydýchat, protože už periferně zahlížíte dalšího blázna, který se k vám řítí na pohovor. V tomto duchu pokračujete další dvě hodiny. Je to velmi ubíjející, opakování stále stejného vás začíná nudit a v pavilonu se konstantně zvyšuje hlasitost, takže už na sebe jenom křičíte a slyšíte každé druhé slovo. Při neporozumění cizího poselství se bohužel nejde jen tak pousmát a přejít to, protože byste na sebe až do konce odpočtu koukali jak voli. Událost tedy zajímavá, jednoznačně splnila účel, ale opakovat bych ji už nechtěl.

Hra se skvěle vypořádává s osobním studem - když se cítí trapně všichni, nemusí se cítit trapně nikdo. Potkal jsem zajímavé lidi, slyšel různorodé příběhy, nerozuměl všelijakým jménům. Na této události bylo oproti dřívějším setkáním poměrně dost Němek a také jedna Švédka, která strávila semestr v Praze (a hrozně se jí tam líbilo). Dále se účastnilo plno národností ještě z většího východu, než je Rumunsko. Různí lidé mi říkali, jak se jim v Bukurešti náramně líbí, nepořádek na ulici nevnímají, mají zkrátka tuto zemi rádi. Vyslechl jsem zajímavé věci, ale v kvantitě lidí jsem většinu zapomněl a nedokážu si jejich tváře propojit s diskutovaným tématem, či dokonce se jménem. Nicméně tvář utkví v paměti a vy máte při dalším shledání minimálně příležitost začít rozhovor slovy: „To byla ale šílenost ten Speedfriendling“.

 Ke konci lidé začali odpadat, pokračovat v seznamování už nemělo hlubší smysl a já se vydávám s několika nově uloženými kontakty v mobilu na pokoj.