2.7 Road trip do Banátu (19. října - 23. října 2020)

Na Erasmu v Bukurešti se nás sešla dobrá partička aktivních lidí, kteří mají chuť objevovat zapadlé kouty Rumunska. Není to úplně náhoda, že to jsou zejména Češi. Chystáme se navštívit pozůstatky české komunity v Banátu, kde existuje šest českých vesnic s lidmi, kteří si po dlouhých dvě stě let udrželi české zvyky, tradice a hlavně jazyk. Banát je region nacházející se na západě Rumunska (poblíž Srbska, kde hranici tvoří řeka Dunaj). O moc více toho o této oblasti nevíme, proto se naše pětičlenné představenstvo vrhlo do příprav a plánování výjezdu napříč Rumunskem za poznáváním kultury.

Přípravy expedice

České vesničky se nacházejí někde v kopcích daleko od hromadné dopravy, využití vlaků či autobusů tedy padá. Máme však kliku. Michal totiž přijel z Prahy do Bukurešti svou dodávkou. Sice mu to trvalo dva dny, musel objíždět maďarské hranice a po úspěšném příjezdu do „Malé Paříže“, jak je Bukurešti přezdíváno, se mu, cituji: „Vysral alternátor“, ale má pro nás dopravní prostředek k nezaplacení.

S přípravami dále pomáhá dobrodruh Tomáš, který se v nedávné době podíval do Ruska, několika postsovětských republik v Asii a strávil delší dobu v Indonésii. Přidávám se já a Andreas a přibíráme Polku Ašu, která se ničeho nebojí a má za úkol rozptylovat trudomyslnost, jež by nás na pětidenním road tripu mohla dostihnout.

Tak to jsme my - Aša, Andreas, Tomáš, Michal a já

Na cestu se chceme vydat co nejdříve, dokud víme, že nás na cestě nebude omezovat sníh či vládní opatření. První navrhovaný termín musel být odložen kvůli „vysranému alternátoru“, který se zatím nepodařilo opravit/vyměnit. Náš odjezd posunujeme o týden dál, avšak dostáváme nepříjemnou zprávu o brzkém uzavření horských silnic v Karpatech, které jsme chtěli bezpodmínečně projet. Jedná se o známé serpentinaté silnice Transfăgărășan a Transalpina klikatící se přes horské hřebeny přesahující 2000 metrů nad mořem. Trváme-li na projetí vyhlášenými serpentinami, musíme vyrazit ze dne na den, poté budou slavné komunikace v karpatských průsmycích uzavřeny přes zimu až do června následujícího roku.

Budeme vyjíždět v pondělí, na všední dny si bereme ve škole či práci volno. Automobil už je opět mobilní a my se těšíme, až poprvé spatříme ten vůz, o kterém jsme toho tolik slyšeli z vyprávění. Michal se v autech vyzná, svou dodávku si povětšinou zvládá opravit a vylepšit sám. S tímto třicet let starým zánovním plecháčem dokázal dojet až do Mongolska. Michalovi svěřujeme své životy, důvěřujeme mu a o jeho řidičských schopnostech nepochybujeme. Zvládl-li tranzit přes asijské nezpevněné cesty, zvládne i zběsilý provoz na rumunských komunikacích.

Moje krizové vybavení, které se v Rumunsku hodí, ale snad nebude potřeba - rolnička proti medvědům, pepřový sprej proti psům a potvrzení o vakcíně proti vzteklině je zahrnuto ve starterpacku

Dobrodružná cesta Transfăgărășanem

Banát je cíl, ale dvoudenní putování v off-roadové dodávce je zážitek sám o sobě. Nejrychlejší trasu kopírující vzdušnou čáru jsme razantně pozměnili. Do plánované cesty jsme si postavili pohoří Karpaty, které původně na spojnici startu a cíle vůbec neležely. Zajížďka nás dovede pod samotné vrcholky nejvyššího horského masivu v Rumunsku. Abychom vše stihli, rozdělujeme si vzdálenost do Banátu na dvě poloviny a rezervujeme si ubytování v apartmánu uprostřed hor.

Naše trasa do Banátu je zvýrazněna modrou barvou - cestu jsme si zpestřili přejezdem Karpat

Naše auto je skutečně tak stylové, jak nám řidič Michal tvrdil. Nápadně připomíná vozidlo Borata (komediálního hrdiny představujícího Kazacha ze stejnojmenného filmu), který své krabici na kolečkách přezdívá „Kundolap“. Náš auťák je poháněn 4x4 pro případnou projížďku nehostinným terénem, na střeše má solární panely a v kufru celkem vybavenou kuchyňku. Chvíli uvažujeme nad koupí dalších dvou sedadel z vrakoviště pro vytvoření třetí řady sedících místo kuchyňky, ale nakonec nápad stvořit minibus zavrhujeme. Naštěstí neprošel ani návrh šestého spolucestujícího usazeného v protisměru bez možnosti připoutání se. Dodávka skvěle zapadá na rumunské silnice, jediným rizikem je, že si nás budou plést místní s maršrutkou.

Svozový minibus na východě se nazývá maršrutka

Naše výprava se schází v pondělí ráno u mašiny (rumunsky auto) a vydává se vstříc dobrodružstvím. Opouštíme Bukurešť po dálnici, kterých v Rumunsku k vidění moc není. I ta naše hlavní A1 po sto kilometrech končí a dál už se couráme přes obce bez obchvatu. Vesnický způsob života se v celku shoduje s představou, jaká o rumunském venkově panuje. Našimi předjezdci jsou často koně s povozem využívané k nejrůznější zemědělské činnosti, občas je potřeba strhnout řízení kvůli pobíhajícímu psisku. K jízdě tu patří i četná riskantní předjíždění, aby měl řidič průjezd vesnicí co nejdříve za sebou, než přijde další osada. Zpestřením nám jsou pohřební vozy, jelikož mají velký křížek na střeše nejspíše používaný zároveň jako anténa k chytání rádia.

Naší první vytouženou zastávkou je hrad Poenari v karpatském předhůří. Není to jen tak obyčejný hrad, je to někdejší sídlo Vlada III. Drákuly přezdívaného Napichovač (rumunsky Țepeș). Vlad III. Drákula byl nelítostný panovník žijící v 15. století. Byl knížetem oblasti zvané Valašsko (jižně od Transylvánie) a chránil své území před Turky. Proslavil se svou krutovládou – nepřátele z Osmanské říše nechal narážet na kůl, což pro turecké nájezdníky znamenalo bolestivou dlouhotrvající smrt. Tento panovník byl inspirací pro hlavní postavu fiktivního románu Hrabě Drákula od Brama Stokera. Kniha pojednává o upírovi žijícím na hradě Bran v Transylvánii. Bran je vzdálen od hradu Poenari 60 kilometrů vzdušnou čarou a samotný vládce Napichovač s ním nemá nic společného.

Z hradu Poenari zbývají spíše ruiny, ale díky jeho historickému příběhu chceme kamennou zříceninu na zalesněném vršku navštívit. Tuto pamětihodnost už nějakou dobu sleduji a postřehl jsem, že je přístup k hradu zamezen z důvodu častého výskytu medvědů. Svědkem mi jsou například internetové recenze, kde turista uvádí, že byl vyplašen přítomností medvěda, anebo pořízené fotografie z podhradí zachycující medvědici s mláďaty. Máme štěstí, že se hrad nedávno po několika letech opět zpřístupnil lidem, neboť byla cesta od silnice na kopec k zřícenině obehnána elektrickým ohradníkem. Nicméně máme zároveň i smůlu – dnes je vstupní brána zavřená a nikde ani noha. No k hradu se podívat chceme, budeme se muset nějak dostat na přístupovou cestu. Obcházíme plot a na rozhraní, kde končí kemp a začíná les, narážíme na zmíněný elektrický ohradník. Inspirováni příslovím „Kde je vůle, tam je cesta“ nakonec všichni souhlasíme s vkradnutím se na přístupovou cestu k hradu. Slovo vůle v tomto přísloví jsem vždy chápal dvojznačně: vůli jakožto psychickou motivaci určitě všichni máme a zároveň v elektrickém plotu je vůle (myšleno mezera) na tělo zhruba 20 centimetrů, takže když si vzájemně pomůžeme zvětšit vůli mezi dráty pod proudem nadzdvihnutím ohradníku, můžeme prolézt bez elektrického šoku.

Jeden z účinných prostředků, jak naučit Rumuny uklízet si po sobě odpadky, je cedule varující před medvědy dychtivými po zbytcích potravy

Snadno jsme se všichni protáhli bariérou, kterou by medvěd zlikvidoval jednou povedenou ranou svou tlapou. Tiše procházíme kolem plotu a dostáváme se na cestu vedoucí na kopec. Čeká náš přes 1400 betonových schodů až k samotné zřícenině Poenari. Během výstupu nemáme moc dobrý pocit z toho, že jsme právě porušili veškerá pravidla, co jsme mohli. Jdeme sami lesem záměrně zavřenou cestou v místě ještě nedávno okupovaném medvědy, chráněni z každé strany elektrickým ohradníkem, jehož ránu by medvědí tělo přes srst ani nezaznamenalo. Musíme být potichu, abychom nepřilákali pozornost místních či policie, zároveň je důležité být hlasitý, abychom uvědomili lesní zvěř o naší přítomnosti.

Pohled ze zříceniny směrem na začínající Transfăgărășan - výstup stál za to

Bezpečně přicházíme k hradu, na který směřují kamery. Z výšky máme výhled na vstupní bránu i náš vůz a očividně jsme cizí pozornost nepřilákali. Vítají nás dvě figuríny napíchnuté na dřevěném kůle a atrapa šibenice. Z hradu už zbyly jen obvodové zdi, podle kterých poznáváme základy strážních věží. Výhled máme na všechny strany pahorkatiny, pod námi se klikatí silnice v souběhu s korytem řeky. Ač místo s bouřlivou historií krutovládce Vlada III. Drákuly, podzimní barvy žloutnoucích lesů husinu či smutek nenavozují. Opouštíme trosky hradu a sestupujeme dolů po nekonečných schodech. Reverzně se proplížíme elektrickým plotem a živy zdrávy se vracíme k dodávce.

Autentické mučící nástroje dekorují hrad

Bez úhony si odškrtáváme první položku ze seznamu. Pod hradem Poenari začíná ona slavná silnice Transfăgărășan. Brzy se dostáváme k přehradě a přejíždíme 166 metrů vysokou klenbovou hráz. Větší jsem ještě neviděl. Kdo transfăgărășskou magistrálu proslavil nejvíce? Moderátoři motoristického pořadu Top Gear, kteří zde v roce 2009 natočili celý díl odehrávající se v Rumunsku a prohlásili Transfăgărășan za jednu z nejlepších silnic na světě. A my teď stojíme na té monstrózní hrázi a koukáme na betonový plácek pod ní, kde Jeremy Clarkson, Richard Hammond a James May přespávali ve svých sportovních autech.

 Tam dole natáčely hvězdy Top Gearu

Za přehradou se klikatíme dál do kopců, v serpentinách pozvolna nabíráme výšku. Celý přejezd pohoří Făgărăș (nejvyšší hřeben Karpat na území Rumunska) a napojení na další hlavní silnice trvá kolem dvou hodin jízdy a ujede se cca 80 kilometrů. Řítíme se krásnou přírodou mezi horami až se dostáváme nad kýžených 2000 metrů nad mořem. Z prosluněného úbočí sledujeme lehce zasněžené vrcholky Karpat, někde poblíž nás se vzpíná nejvyšší hora Moldoveanu. Nyní potřebujeme projet tunelem z jižní části hřebenu do severní části, kde má být výhled na Transfăgărășan nejhezčí.

Zapamatujte si počasí na jižním svahu - za chvíli bude úplně jiné

Projíždíme kilometrovým tunelem a objevujeme se v naprosto jiném ročním období. Všude je sníh, hustá mlha, zima, není vidět na krok a nechápeme, co se děje. Horský hřeben drží nízkou oblačnost přihnanou krutým severním větrem pouze na svahu odvráceném od slunce. Dlouhý tunel není schopen rozdíl tlaků a vlhkostí vyrovnat, a proto působí pro řidiče jako teleport mezi odlišnými místy. Silnice namrzá a my začínáme chápat, proč se horské silnice od zítra zavírají. Jsme na místě, kde bychom měli pořizovat nejhezčí fotografie serpentin a obdivovat ledovcové jezero, místo toho ho hledáme v mlze. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a navštěvujeme stánky prodávající domácí sýry a uzeniny. Lidí je zde pár, jsme jedni z posledních pro letošní sezónu.

Kilometrový tunel nás deportoval na Sibiř - severní svah Făgărășe přátelství nenavozuje

Nasedáme do dodávky a při nastartování motoru se ozve škytnutí a dále jen hrobové ticho. Chladné počasí vysálo zbytky sil autobaterie. Naštěstí stojíme na kopečku, z něhož auto zkoušíme roztlačit. Povedlo se na první pokus, motor naskakuje, cestující naskakují a jedeme se projet ještě jednou „teleportem“ do teplých krajin. Posvačíme na sluníčku, vracíme se na nehostinnou severní stranu a pokračujeme zataženým počasím. Sjíždíme do údolí – Transfăgărășan nás nedostal. Potom cestujeme ještě několik hodin Transylvánií, než se stočíme zpět do Karpat a dojedeme do horské vesnice s naším ubytováním.

Po serpentinách opouštíme husté mraky, které nám neúprosná Transylvánie přichystala

Za úplné tmy zastavujeme ve vesničce s pár apartmány. Mléčná dráha nad korunami jehličnatých stromů září a toulaví psi poštěkují. Na jednu věc dává náš řidič bedlivý pozor – nesmí jen tak vytáhnout klíčky ze zapalování, než vymyslí, co s totálně vymlácenou baterií v autě. Stojíme s nastartovanou dodávkou a přemýšlíme, jak ráno nastartujeme. Michal má v kufru náhradní baterku aktuálně využívanou pro lednici, nicméně se díky svým rozměrům do motoru nevejde a nemáme k dispozici dostatečně silné startovací kabely. Auto jsme tedy zaparkovali na kopci a případné komplikace necháváme na ráno. Jsme ubytováni v dřevěném podkrovním pokoji. V apartmánu se nachází společenská místnost, kde trávíme volný čas. Hrajeme biliard s dost opotřebovaným, avšak funkčním náčiním, zkoušíme i stolní fotbálek, ale míček je z nejasných důvodů upilovaný do tvaru krychle. Po pár společenských hrách nás přemáhá únava.

Se stmíváním se pomalu blížíme k našemu ubytování, které se nachází ve vesničce uprostřed ničeho

Off-road a jízda zavřenou Transalpinou

Probouzíme se do chladného rána. Za každou cenu musíme nastartovat auto, jinak se odsud nehneme. Zkoušíme ho roztlačit, ale akumulátor je vybitý a motor úplně ledový. Navíc se objevila další hrozba – motají se kolem nás psi, takže když popoběhneme při tlačení dodávky, hafani nás skoro sežerou. Tady uprostřed lesů jsem pochopil smysl vlastnit psa. Pořád pobíhají kolem domů a ve smečce zabíhají do lesa. Štěkáním dávají vědět medvědům a vlkům, že to je jejich teritorium a že se s nimi obyvatelé vesnice nechtějí setkat. Dodávka nenaskočila ani na třetí pokus, psi už si nás nevšímají a my se snažíme splašit silné kabely. Ani auto místních nás nenahodilo, nakonec jsme si však půjčili startovací kabely, co nás úspěšně nahazují z naší druhé autobaterie. To nám umožnilo dojet k nejbližší čerpací stanici (tři čtvrtě hodiny vzdálené) a pořídit si vlastní. Kluci si s problémem bravurně poradili, celý zbytek výletu s mrtvým akumulátorem statečně bojovali. Neustále jsme jezdili s dvěma připojenými bateriemi, občas tu záložní, co nás zachraňuje, dobili ze solárních panelů a snažili se nechat motor běžet celý den.

Svěží ráno v medvědím ráji (vesnice Obârșia Lotrului)

S tříhodinovým mankem se konečně můžeme vydat na druhou polovinu cesty do Banátu. Jsme v nádherných horách, nebe je vyklizené od mraků, terénní auto pojízdné, byla by škoda si s ním trochu nezadovádět. Pojedeme off-road! Objíždíme jezero a směřujeme opačným směrem, než je Banát. Naše zajížďka čítá 47 kilometrů na východ po silnici. Odtud náš řidič vybírá strmou kamenitou cestičku vzhůru. Zapíná 4x4 a vrhá se do přejezdu pahorkatiny mimo vyznačenou trasu. Z výšky 500 metrů nad mořem se potřebujeme dostat na 2000 metrů nad mořem. Konec off-roadu plánujeme příjezdem na zavřený úsek Transalpiny, ale o tom až později.

Hurá na off-road!

Strmost svahu, do kterého čelně jedeme, odhaduji na 15%, větší riziko je pro nás příčný náklon, neboť při pohledu bočním okénkem vidíme hlubokou propast. Ale taktéž krásné hory za prohlubní, a tak polykáme nevolnost z poskakování a doufáme, že se nikde nezasekneme. Není cesty zpět. Dodávku na uzoučké cestičce nelze otočit a na vycouvání jsme příliš daleko. Trmácíme se stále do kopce, vozovka je tvořena velkými šutry a zdá se, že tudy vůbec nic nejezdí. Ani není kam. Kromě pár zemědělských chatrčí absolutně odříznutých od civilizace je na vrcholcích k nalezení „pouze“ absolutní klid. A ten vyhledáváme my, a proto si pro něj jedeme s naší čtyřkolkou. Uprostřed kamenité cesty mezi levou a pravou stopou pneumatik vede hluboká proláklina od stékající vody. Řidič Michal, mimochodem velice odvážný a zdatný off-roadista, si musí poradit s balvany i propadlinou uprostřed pěšiny.

Není to běžecká stopa v osmé vlně Jizerské padesátky?

V nejnepřívětivějších okamžicích musí posádka opustit palubu, aby odlehčila zátěži na podvozku a dodávka se překodrcala přes šutry bez zavadění spodkem o terén. Při jednom takovém výsadku, když jsme cupitali za vozem a tlačili ho očima do kopce, jsme zahlédli stopu tlapy medvěda v bahně. Určitě tu žijí, mají tu klid a vhodné podmínky k životu. Když jsme opět nasáčkovaní v autě, není výjimkou, že vyvažujeme příčnou stabilitu náklonem do oblouku vlastními těly. V kabině hrozně lítáme ze strany na stranu, ale užíváme si to. Po překonání největších serpentin projíždíme statkem, v kterém kupodivu někdo trvale žije. Když kolem člověka projíždíme, nemá se k nám, dělá, že nás nezná a chová se, jako by mu tam auta jezdila denně. Když si však sami otevřeme závoru, abychom projeli jeho pozemkem, kudy pokračuje trasa, najednou se mu to nelíbí a hlásí se k nám. Bránu mu opět zavíráme, nechť mu neutečou koně. O kus dál zastavujeme na vršku a rozbalujeme tábor. Využíváme vestavěnou kuchyňku v kufru a od stolku se kocháme panoramaty. Je tu báječně, i když nás čeká ještě setsakramentsky dlouhá dálava do českých vesniček.

Čas na oběd

Jsou dvě hodiny po poledni, náš dosavadní off-road trval hodinu, ale při pohledu na mapu jsme urazili teprve jednu šestinu trasy mimo zpevněný povrch silnice. Propočítáváme čas a nevěřícně odhadujeme náš příjezd. Nebude-li nám stát žádná překážka v cestě, se stmíváním dorazíme na nejvýše položenou asfaltovou silnici v Rumunsku. Potom bude následovat pětihodinová jízda do naší domoviny. Dost propočtů, po dýchánku je potřeba vyrazit. Po dlouhé době opět vidíme život. Na travnatém plácku jsou dvě chalupy. Naproti nás běží pozdravit banda pasteveckých psů. Pozdravit je slabé slovo, nepůsobí, že by přicházeli v míru. Nebýt chráněni kapotou, sežrali by nás. Poskakují kolem auta a jsou odhodláni skončit pod koly. Sprintují vedle vozu a vyprovázejí nás z jejich revíru. Během průjezdu kolem chalup jsme viděli místního chlapce, který šahá po mobilu a někam volá. Buď volá policii, nebo v úžasu někomu dává vědět, že kolem jejich horské ubikace právě poprvé projelo cizí auto. Snad to je ta druhá možnost.

Naše fotogenická dodávka

Dále jedeme lesem ve stopách mechanizace na kácení stromů a nastoupáváme na samotný hřeben pahorkatiny. V dáli za námi vidíme pohoří Făgărăș a před námi nekončící kamenitou a místy rozbahněnou cestičku, která nás jediným obyčejným padlým stromem může absolutně odříznout od návratu mezi lidstvo. Místy se začíná objevovat sníh. O pár ujetých kilometrů dále projíždíme poblíž horní stanice lyžařského areálu. To znamená, že na pevnou silnici je to už blízko. Ještě za světla slavnostně přijíždíme na druhou horskou magistrálu. Transalpina se line do ještě větší nadmořské výšky než samotný Transfăgărășan. Sice tudy neprojížděl Top Gear, ale možná i kvůli tomu se Transalpina může zdát o to hezčí. Jedinou nevýhodou je, že je silnice od včerejšího večera v horském úseku zavřená. My se napojili na uzavřený úsek a skutečně – široko daleko není jediné vozidlo. Kousek se vracíme po silnici pro fotku serpentin, později projíždíme horským úbočím již ve správném směru.

Zlatavá náhorní plošina se sněhovým melírem

Blíží se západ slunce. Máme výhled na obec, u které oficiálně končí zavřený úsek se zákazem vjezdu. Je tam jen betonový zátaras, který se dá z protisměru bezproblémově objet. Nikdo po nás nejde, tudíž jsme pokořili i Transalpinu. Z kopečku pozorujeme zapadající kotouč, po kterém nás už čeká jen cesta po veřejných zpevněných silnicích. Nuda... Cestou zaháníme hlad zastavením u výdejního okénka pizzerie a za úplné tmy se řítíme regionem Banát. V půlnoci přijíždíme do české vesničky Gerník, klíč od ubytování na nás čeká dle domluvy pod kýblem. Ne aby vás napadlo se tam vloupat, až navštívíte naši odloučenou kulturu žijící v Rumunsku.

Po západu slunce nás čeká ještě pětihodinová cesta, která nás dělí od dosažení destinace

Život v českých vesničkách

V kopcovité části Banátu se nachází šest českých vesnic: největší Gerník, nejvýše položené Rovensko, nejstarší Svatá Helena, nejmalebnější Bígr, nejcivilizovanější Eibentál a nejodlehlejší Šumice. České obyvatelstvo se tehdy přesunulo v rámci monarchie Rakouska-Uherska za lepším do málo obydlené pahorkaté oblasti. Byla jim nabídnuta půda a přislíbena lépe placená práce v dolech. Usídlili se tu s rodinou a první vesnice vznikla v roce 1824.

Lidem se zde dlouhá léta dařilo. V Banátu žilo v meziválečné době až pět tisíc obyvatel s českými kořeny. Od té doby však počty trvale klesají. Nejznatelnější odchod Čechů z Rumunska se uskutečnil po druhé světové válce v rámci osidlování vylidněných Sudet (tzv. reemigrace). Kdo nechtěl nebo se nestihl přesunout do českého pohraničí, pokračoval za komunismu v životě na rumunském venkově. Místní zde pracovali v zemědělství, lesnictví a těžkém průmyslu. Po celé věky si obdivuhodně drží české tradice a komunikují mezi sebou v češtině. Dokonce se za ta léta nepromísili s Rumuny.

Po revoluci se izolovaným vesničkám „modernizace“ života vyhýbala, před vstupem Rumunska do EU (2007) byly uzavřeny doly na těžbu rudy (například mědi) z důvodu nesplňování bezpečnostních a ekologických podmínek. Většina Čechů přišla o stabilní práci, byl to další pomyslný hřebíček vražený do banátské rakve. Zejména mladí lidé odcházejí začít nový život do Česka, následníci rodu tedy pomalu mizí a noví občané se sem nestěhují. Stejně jako vítr vždy vane z tlakové výše do níže, i člověk bude migrovat za lepším, jako tomu bylo před dvěma sty lety opačným směrem. My jsme očitými svědky, že zde česká komunita postupně zaniká. Na západě Rumunska dnes žije přibližně jeden tisíc Čechů, většina českých vesnic je tvořena ryze českou komunitou bez příměsi Rumunů. Od začátku tisíciletí počet obyvatel obcí poklesl na polovinu. Není lehké si připustit, že komunita přežila monarchii, dvě světové války, komunismus a nakonec ji „zabije“ touha po moderním životě. Na druhou stranu to je pozitivní důkaz o svobodě rozhodování a volnosti lidu. A pokud dostatečnému množství lidí přetečou nervy z každodenního spěchu v ČR a přestane je bavit běh za americkým snem, je Banát to pravé místo, kde se vyléčit z vyhoření. I takové výjimky jsme potkali. Korzováním po vesnicích jsme si vyslechli řadu zajímavých příběhů. Božena Němcová by měla radost.

Nádherná příroda Banátu

První a druhou noc přespáváme v Gerníku (největší z vesnic) ve velké barabizně. Studený dům je plný obrazů svatých a starých českých knih. Strop sednice je v nejkritičtějším místě prohnutý téměř o půl metru, náš pokoj je však čistý a vybavený novými postelemi. Paní domácí nám přichystala snídani z místních zdrojů a mnozí z nás s úžasem poprvé cítí pravou chuť mléka, sýru a uzenin. Konkrétně máslo bylo překvapením – vypadalo jako našlehaná hrouda a mělo silnou slanou pachuť. Zemědělci preferují bohatou snídani a vydatnou večeři, čas oběda tráví na poli. Nekonzervované jídlo nám dodalo energii na procházku Gerníkem a okolní krajinou.

Světnice našeho ubytování

Na ulicích není žádný shon, banátské vesnice jsou svou strukturou podobné vesnicím v Česku, i když nějaký rozdíl tu patrný je. Ulice – průjezdné vyasfaltované, postranní nezpevněné – jsou obklopeny statky. Místní nemají žádná velká stáda chovaných zvířat, mají menší počty různorodého dobytku. Očekával jsem stokusová stáda skotu na pastvinách, ale každý spíše pečuje o menší počty pro vlastní potřebu. Vesnice je schovaná v kopcích, izolovaná od dalších obcí. Chtějí-li se místní dostat do většího města, čeká je zhruba hodinová cesta autem po ne příliš udržovaných silnicích. České vesnice nejsou pohromadě, pěšky jsou od sebe vzájemně vzdáleny půl dne. Propojuje je turistické značení spravované Klubem českých turistů. Značení má stejnou grafickou podobu jako u nás.

České značení pozná každý správný tulák na první pohled

Ve vesnici zdravíme babičky v šátku a při průchodu kolem školy a fary s českými nápisy potkáváme klučinu Aloise ze základní školy. Učit česky sem jezdí pedagogové z Česka povolaní Ministerstvem zahraničních věcí. V rámci mise pro podporu české kultury tu učitel stráví obvykle jeden rok a přejíždí z vesnice do vesnice. Dětí tu zbývá opravdu málo, žáci prvního stupně by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Během naší návštěvy Banátu jsme se potkali i s paní učitelkou, která české děti vyučuje. Mladí studenti jsou prý nadšení, že alespoň nějaké předměty mohou být vedeny v češtině. Děti od první třídy až po puberťáky zpívají lidové písničky (např. Šla Nanynka do zelí) a dělají různé aktivity pohromadě. Lojza nás doprovází po vesnici na kole, česky umí pěkně, někdy mu dělá problém správné skloňování a časování, ale domluvit se dá bez problému. U každého je slyšet přízvuk našich starých babiček a prababiček, české nápisy v obchodě či na dveřích domů obsahují gramatické chyby. Někdy se lze doslechnout slovní perličku, která je z naší strany více než úsměvná –například „Vyzvraceli jsme lesy“ při povídání o tamějším lesním průmyslu.

Vesnice Gerník

Místní staří obyvatelé se k nám chovají trochu s odstupem. Když se tu s někým dáte do řeči, chvíli to trvá, než se rozpovídá. Kdo si však chtěl povídat hned, byl pár středního věku, který se přistěhoval z České republiky. Koupili si tu chalupu za půl milionu a nedávno se sem natrvalo přestěhovali. Banát je okouzlil. Jsou trochu svérázní, ale přátelští. U pálení listí spokojeně popíjí stáčené bílé víno a zabíjí čas, než se otevře hospoda. Zpětně jsme se dozvěděli, že pán čerpá invalidní důchod z Česka, takže si může v cizině bez práce vyskakovat.

V hospůdce v Gerníku nás obsluhuje paní výčepní, která lokál už pár desítek let provozuje. Část příbuzenstva má v Čechách, ráda je jezdí navštívit. Také nám nastínila, že se někteří místní přestěhovali do ČR, avšak odlišný životní styl jim nevyhovoval, a tak se vrátili zpět. Putyka paní hospodské je závislá hlavně na těch, kteří přijedou udělat útratu sem. Platit se dá jak v rumunské měně, tak v českých korunách. Letošní krizi pociťuje i ona. Návštěvníků moc nebylo, přestože jiné roky se tu na kulturně hudebních akcích schází zájezdy Čechoslováků. S několikaletou tradicí se tu v minulých letech odehrával festival, na který byl vypraven speciální vlak z Prahy. Letos byl bohužel 9. ročník zrušen, občané českých vesnic si tedy mohli alespoň odpočinout od hluku, i když jsou za takovou pozornost Čechů rádi. Kromě festivalu se loni v českých vesničkách nacházel i cíl rallye Gumbalkan. Je to automobilový závod po Rumunsku s autem pořízeným do celkové hodnoty 25 tisíc Kč. S vrakem musí překonat zvlněný terén, kam se odváží jen off-roadová auta a traktory.

Vodní mlýn na zpracování obilnin v údolí U Petra

Že je ve vesnici klid, dokazuje i pán ležící na cestě v bahně. Ani nedutá, hlavu má podloženou dvěma krajíci veky a my doufáme, že žije. Kolem projede farmář na traktoru a jen tak mávne rukou, tak je to tu asi normálka. Za vesnicí jsou vodní mlýny sloužící k rozemletí obilných zrn a kukuřice čistě za pomocí síly přírody. Z potoku je odváděna část vody přes náhon k turbíně. Energie vody roztáčí „vrtuli“ propojenou s mlýnským kamenem. Některé mlýny jsou zarostlé, ale pár z nich je funkčních díky nedávnému pročištění toku. U jednoho z nich potkáváme mlynáře, který nám ukazuje proces v akci. Zrno je dávkováno ze zásobníku, padá doprostřed proděravěného otáčejícího se kamene a tíhou šutru je nadrceno na kaši. Odstředivá síla vyprovodí mouku do pytle. Mouka se dle její hrubosti použije buď na pečivo, nebo jako krmení pro chovaná zvířata. Mlynář je mimo jiné i místní knihovník, takže si ledasco pamatuje. Říkal nám, že Češi v Banátu vždy byli vážení pracovníci. Přál-li si majitel dobrého pracanta, srdce mu zaplesalo, když si mohl vybrat Čecha. Rumuni jsou prý líní. Jinak mezi sebou tyto dva národy nemají problém, v Banátu žijí v souladu jeden s druhým, nijak se na sebe neváží.

Boží mlýny melou pomalu...

Odpoledne navštěvujeme Svatou Helenu. Nejstarší z vesniček je krásná, je zní výhled na široké rameno vodního toku Dunaj. Prostředkem řeky prochází hranice Evropské Unie, proto jsou na obou březích bezpečnostní hlídky. Tam někde za řekou v Srbsku pokračuje oblast Banát s českými vesničkami, osud je nejspíš čeká podobný jako v Rumunsku. Večeři, nocleh a snídani máme opět ve stejném ubytování v Gerníku. Druhý den navštěvujeme malou vísku Rovensko. V Rovensku se obyvatelé počítají vyloženě na kusy. Dnes jich zbývá cca posledních 70. Je to krásná klidná vesnice ve vysoké nadmořské výšce. Domy jsou barevné a po vesnici nás doprovází pes. Do Rovenska se přistěhoval podnikatel s lanýži a vytvořil zde zpracovatelskou manufakturu. Paní prodavačka v obchodě nám líčí o jejím životě. Dcery se jí odstěhovaly do Čech, jedna se později vrátila jako učitelka. Paní zde žije spokojeně – sníh bývá v zimě z okolních silnic odhrnut, zásobování jezdí pravidelně, elektřinu, vodu a internet mají k dispozici.

Pohled na Dunaj a Srbsko z úbočí Svaté Heleny

Poslední noc budeme přespávat v Eibentálu. Z Rovenska vybíráme zkratku, abychom nemuseli objíždět celou vrchovinu. Projíždíme přes kopce, občas potkáme zapadlou rumunskou vesničku s koňskými povozy a dřinou na polích, kde je seno navrstveno do „pyramidy“ kolem kůlu – tzv. otep sena. Po chvíli ztrácíme naši cestu. V mapě nějaká je, ale kolem nás není. Náš teréňák opět přechází na 4x4 a z naší zkratky se postupně stává zajížďka. Drádíme samotou, až nás polňačky svedou do Gerníka, který jsme ráno opustili. Po pár hodinách konečně přijíždíme do Eibentálu, kde stíháme jen návštěvu hospody. Eibentál neboli Tisové údolí je nejblíže k většímu městu, je značně promísený Rumuny a z českých vesnic je takový nejprofláklejší. Moc nás vesnice nenadchla, jelikož tu lidé ani nepracují v zemědělství a nejsou tou echt opuštěnou obcí. Lidé tu mají přízvuk spíše do ukrajinštiny a majitel restaurace zdá se býti Rumunem. Přespáváme v krbem vyhřátém domku, ráno si dáváme objednanou snídani a čeká nás návrat.

Poklidná vesnice Rovensko

Kulturní road trip mě velice bavil, bylo moc zajímavé popovídat si s místními o odlehlém zemědělském životu. Dohromady jsme navštívili čtyři české vesnice z šesti. Chvílemi jsem si připadal jako doma. Když jsme dorazili do většího města u Dunaje na nákup, nebyl jsem schopen ani vnímat ceny v cizí měně. Jako bych byl úplně jinde, na Rumunsko jsem naprosto zapomněl. Tato oblast stojí za navštívení, čeští lidé jsou hodní pamětníci s velkým srdcem. Vesnice se sice postupně vyprazdňují, komunitě však přeji, aby tu ještě pár desetiletí vydržela. Společně s českou podporou se tu dá žít krásný a klidný život na úkor tvrdších podmínek. Naše kamarádka Aša z Polska s námi statečně přežila všechny české rozhovory. Výlet do Banátu se jí, tak jako nám, moc líbil.

Návrat

V Banátu jsme objevili nový koníček, kterému se říká urbex (Urban Exploration). Jedná se o poměrně moderní hobby zahrnující prozkoumávání starých opuštěných objektů. Za nejznámější urbex se dá považovat exkurze do Černobylu a Pripjati, i když pravý urbex je většinou ilegální (vstup na cizí pozemek) a na vlastní nebezpečí (možnost pádu sutin). Zdevastované komunistické budovy jsou zlatým grálem průzkumníků. My jsme si našli opuštěný důl, kde kdysi pracovali lidé z českých vesniček. Rozpadající se betonové haly skýtají různá překvapení. Nacházíme zde třeba zachovalé noviny z konkrétních dnů minulého století. K vidění jsou tovární budovy, šachta a vysoká pec. Neudržovaný objekt drží pospolu jen díky železným prutům zalitým v betonu. Tento koníček umožňuje zájemcům nahlédnout do doby minulé a odhalit střípky toho, jak naši předkové pracovali a žili.

Těžební věž zavřeného rudného dolu

Odjíždíme z vesniček podél Dunaje, míjíme hlavu Dáckého krále Decebala vytesanou do skály a zastavujeme se ve městě Orșova. Obec původně ležela o kus dál, kde je dnes přehrada. Desetitisícové město bylo nově vystaveno, dokazuje to i zřízený římskokatolický kostel, jehož základním stavebním materiálem je beton. Architektonický styl se odborně nazývá brutalismus. V Orșově se jdeme projít po nábřeží. Kolonáda směřuje na poloostrov, kde je další brutální zajímavá stavba. Je to chátrající maják, dnes už také urbex. Zjednodušeně řečeno, urbex je v Rumunsku přítomný všude.

Maják v Orșově

Dodávkou pokračujeme dále do lázeňského městečka Băile Herculane. Herkulovy lázně mají velký potenciál, ale i přesto jejich sláva ustoupila společně s komunistickým režimem. Na dlouhé kolonádě jsou stárnoucí hotely a místo už nemá lidem co nabídnout. Je to pro Rumunsko opět promrhaná příležitost vytvořit (nebo alespoň udržet) rekreační centrum pro turisty. Vřídlo nacházíme kousek za lázněmi, u silnice jsou dva bazény s horkým přítokem minerální vody. Vstup je zdarma, v bazénkách se vyhřívá zhruba dvacet lidí a pro zchlazení se lze použít vedle tekoucí řeku. My jsme si na baru poručili čepované pivo a vypili si ho v horké vodě.

Lázeňský urbex

Vystříleli jsme veškeré plány. Je na čase přestat zastavovat a dát se na cestu, ať opět nepřijedeme až v půlnoci. Celou trasu zpět nepotkáváme dálnici, takže jedeme v souvislé koloně až do Bukurešti. Chování řidičů potvrzuje, že řadíme Rumunsko na Balkán oprávněně. Zpravidla se předjíždí ve chvíli, kdy nevidíte auto v protisměru. Málokomu už však dochází, že auto nevidí, protože je za zatáčkou nebo schované za návěsem kamionu. Divočinu na silnici jsme přežili a úspěšně ukončujeme Road trip do Banátu, při kterém jsme vyšplhali na pravý Drákulův hrad, nastartovali auto s vybitou baterií v nadmořské výšce 2000 metrů, uskutečnili šestihodinový off-road horskou pustinou, projeli zavřenou nejvýše položenou silnicí v Rumunsku a poznali život české komunity v Banátu.