2.14 Blog o Erasmus životě v Bukurešti (leden 2021)

Je celkem jedno, kde na světě se člověk nachází. Protože tu pravou atmosféru „přechodného bydliště“ tvoří právě lidé, kteří vás obklopují. Proto můžeme na Zemi vidět radující se děti ve slumech i zamračené puberťáky žijící ve vilách. Bukurešť je životní úrovní někde mezi slumem a vilou, ale sešla se tu skvělá parta mladých lidí, kteří to tu povyšují na ráj.

Nevěřil jsem, že by se tu mohli shromáždit lepší studenti než můj předchozí jednoměsíční pobyt v Rumunsku, ale mýlil jsem se. Zpětně mi připadá, že loni nikdo neměl chuť cestovat ani objevovat. Letos tu žijí erasmáci víc naplno a snaží se využít každé volné chvilky k zábavě. Myslím si, že je to efekt COVIDu. Dost lidí pochopilo, že není na co čekat, protože zítra už to nemusí být možné. V tom vidím velký pozitivní přínos toho zmatku obklopujícího nás. Navíc kdo se dobrovolně vydá na necelý půl rok do Rumunska během řádící pandemie? To musí být jedině výjimečné osobnosti.

Mapa Evropy udávající zastoupení a četnost národností, s kterými jsem v blízkém kontaktu (dále je tu na koleji přes deset dalších Španělů, které nikdo nikdy neviděl)

První seznamování proběhlo už na koleji P19, kam jsme se nastěhovali. Následovala již tradiční akce Speedfriendling pořádaná rumunskými dobrovolníky. Tentokrát jsme byli rozděleni ke stolům po šesti účastnících a v zájmu nemísení virů jsme měli možnost poznat spolusedící více do hloubky. Tam jsem se dozvěděl, že jméno Martin je v Rumunsku spojováno s medvědy. Něco jako Medvídek jménem Pú u nás. U stolu jsem náhodou potkal Rumunku, která studovala přímo u nás na Fakultě dopravní v Praze. Bylo to neskutečné popovídat si o věcech a místech, které oba známe, aniž bych dříve tušil, že u nás někdo ze zahraničí studuje. To ona byla součástí venkovních pařeb, které na Strahově neutichají až do brzkého rána. Dokonce jsme si popovídali o té samé učitelce s knírkem, s jejímž předmětem jsem kdysi v prváku také zápolil. Erasmus jí ztížil příchod viru, ale i tak si Prahu užila a přečkala semestr až do konce. 

Na dalším setkání jsme potkali Chorvata. Jeho nadšení do Česka bylo neskutečný. Všechno zná, všude byl a opravdu ví o naší zemi všechno. V létě pracuje na přímořské riviéře a jako správný Chorvat si českých turistů váží. I během uplynulého léta se na nás mohli spolehnout. Češi opět nadělili tržby i přes všelijaká omezení. Moji přidělenou buddy se mi doposavad nepodařilo potkat, ale rady nepotřebuji, naopak je spíše poskytuji, protože jsem přeci jenom už v Rumunsku něco zažil.

Ještě než hromadné akce pomalu přešly ve virtuální mítinky a všechny výlety plánované dobrovolníky byly zrušeny, měli jsme možnost navštívit budovu Parlamentu. Někdejší Palác diktátora Ceaușesca už jsem jednou navštívil, rád si mramorové sály s křišťálovými klenoty prohlídnu znova. Máme štěstí, že je tentokrát balkón směrem na bulvár a Piața Unirii otevřen. Smíme nakouknout ven a udělat pár fotek. Sice z něj Ceaușescu za svého života nestihl promluvit k lidu (poslední proslov měl na balkóně tehdejšího Senátu, dnes Ministerstva vnitra, než byl odmítnut lidem a donucen k prchnutí helikoptérou ze střechy budovy), ale na balkón přišel alespoň král. Konkrétně král popu Michael Jackson, který přišel pozdravit fanoušky během svého koncertního tour v roce 1992. Jako vůbec první člověk měl tu čest hovořit k lidu z balkónu Parlamentu a začal nechvalně známým „Hello Budapest“, a to Bukurešťané těžko skousávají.

Výhled z balkónu, kde si Michael Jackson spletl pojmy s dojmy

Dnes už se před čelem Parlamentu neshlukují fanoušci Moonwalku, ale ve večerních hodinách zde parkují auta. Na placu před Palácem jen tak zastaví, pokuřují, chillují a koukají na Parlament jako v autokině. Občas někdo zamachruje se svou vytuněnou károu, ale emoce mladých řidičů zklidňují přítomní policisté dohlížející na pořádek.

Na co tam všichni koukají? Aha, to je videomapping vlajky na druhou největší budovu světa

Všechny erasmácké akce zařizované dobrovolníky zastupujícími zahraniční univerzity už přešli na online platformy a vzhledem k minimálnímu zájmu povídat si o Rumunsku s počítačem, než ho na vlastní oči vidět, se veškerá aktivita zastavila. A tak jsme to vzali do svých rukou. Sami jsme si naplánovali spoustu výletů po Rumunsku a v Bukurešti se pravidelně scházíme. Rádi chodíme na ohromný trh Obor se zeleninou, ovocem, masem a sezónním zbožím. Maso tam moc vábně nepůsobí, ryby dožívají ještě na pultu a zápach nezachytí ani rouška. Když máme naopak chuť si lehce zasportovat, domluví se nás banda na běh po betonové promenádě jezera a při západu slunce si dáme pár koleček na poloostrově trčícím do vodní hladiny.

Tento vodní rezervoár (Lacul Morii) máme dvacet minut chůze od koleje; na betonové hrázi se obvykle prochází osel 

Naší velikou zálibou je obědvání v nejproslulejší restauraci Bukurešti – Caru‘ cu Bere. Existovala už v 19. století jako pivovar a tradiční jídlo se zde vaří až dodnes. Restaurace se pyšní krásným dřevěným interiérem, kam ovšem smíme nakouknout jen cestou na záchod. Pro strávníky je v době koronavirové určena zakrytá terasa vně historické budovy či sezení u stolů na ulici. Obyčejně neznáme moc míst, kam chodit na hlavní chod, proto nikdy nepohrdneme dennímu menu v Caru‘ cu Bere pod přímotopem. Ačkoliv je stravování se v centru města poměrně drahé (srovnatelné s Prahou), v této restauraci nabízejí obědové menu složené z polévky, hlavního chodu a salátu jen za sto korun českých. Člověk tu přirozeně nechá víc, když si k tomu dá ještě dezert, pití a domácí chléb, ale i to je na vyhlášenou krčmu skvělé. Je zde vždy příjemné posezení v porovnání s vařením těstovin na sto rajčatových způsobů na plotýnce na zaprášené kolejní podlaze.

Naše oblíbená restaurace v centru Bukurešti

Nejlepší na rumunské kuchyni jsou polévky – ty umí opravdu dobře. Buď to jsou krémové polévky nebo poctivé načervenalé lehce kyselé ciorby. V nich mohou plavat fazole, koule z mletých držek nebo kus kuřete. Z hlavních jídel je populární kukuřičná polenta (mămăliga) politá zakysaným sýrem, která nás nikdy moc neoslovila svou „bez chutí“, karbanátky podobné čevapčiči (mici) a zelný list plněný mletým masem (sarmale). Z dezertů je v Rumunsku známý papanași (pokrm tvořený koblihami politémi sladkou polevou) či colivă, která se připravuje z pšenice a ořechů a podává se u příležitosti pohřbu nebo výročí úmrtí v rodinách ortodoxních křesťanů (v určitých časových intervalech po smrti, takže to konzumují vlastně pořád).

Ve večerních hodinách se čas od času sejdeme někde na bytě. Nejčastěji jsme u Portugalců v panelovém domě. Ochutnáváme jídla z různých koutů Evropy, za českou kuchyni jsme úspěšně reprezentovali smažákem s bramborem a tatarkou. Poté se zábava pomalu přeměňuje na party, hraje hlasitá hudba a všichni se překřikují. Návštěvníci zůstávají obuti, jak je na pyrenejském poloostrově ve zvyku. Pravidelná hlasitější setkávání přestávají sousedy bavit. Pokaždé nám vyhrožují do interkomu „Poliția, Poliția“ a my se snažíme alespoň trochu ztlumit. Sousedi na patře mají jediné štěstí, že je po jedenácté večerní zákaz vycházení, takže po půl jedenácté mají zpravidla klid, což je sympatický čas. Jednou jim ale trpělivost vypršela hodně brzy – bez pokřikování sousedů „Poliția, Poliția“ do interkomu k nám policie přijela rovnou, a to ještě před nočním klidem. To od nich bylo dost přehnané, protože jsme byli celkem potichu a jednalo se o normální ruch z bytu do 22. hodiny.

Vlevo panelový dům Portugalců na Lujerului; vpravo výhled z balkónu 10. patra, kde jsme se schovávali před možnými problémy

Podobná příhoda se nám opakovala ještě jednou, tentokrát na jiném bytě u erasmáků. Byl to hostel přestavěný na obyčejný byt k pronajímání, takže se tam vešlo ještě o dost víc lidí než k Portugalcům. Hrál se beerpong a podobné srandy, ale dýchánek opět přerušila policie. Strážníci nejprve klepali na dveře, což přes hluk nebylo slyšet, tak se přesunuli k přízemnímu oknu kuchyně a tloukli do něj. To už jsme slyšeli všichni, tudíž nastala předem připravená reakce, s kterou jsme byli seznámeni předem. Na scénář příchodu nezvaných hostů pro nás byly vyhrazeny tajné prostory v schované místnosti, čímž by se měla krize vyřešit. Takže jsme se odebrali zadním vchodem na toalety, za námi se zamknulo a my zůstali po tmě nasáčkovaní vedle hajzlíků. Na pořadatelích akce je potom sáhodlouhé vedení rozhovoru se strážníky a vysvětlování. Nám se ve skrýši dokonce podařilo nalézt dostupné schody na půdu činžáku, kde by nás policie nikdy nenašla, ale naštěstí to nebylo potřeba. Po hodině jsme byli propuštěni a po dvojicích jsme mohli ostražitě opustit dům. Nakonec se k nám doneslo, že policisté původně nepřijeli za účelem řešení nadměrného hluku, nýbrž kvůli výpadku elektřiny ve zbytku domu a sousedé to z nějakého důvodu hodili na námi okupovaný hostel, který v tom byl výjimečně nevinně.

S erasmáky jsme si společně taktéž užili zimní radovánky a sdíleli radost ze sněhové pokrývky se zejména jižanskými národnostmi. Postavili jsme sněhuláka, na kterého se chodili dívat i Rumuni, uspořádali koulovačku a zahřáli se horkou čokoládou. S naší skupinou jsme mimo to strávili Vánoce a oslavili příchod nového roku. Silvestrovskou noc jsme mohli strávit u Rumunky v rodinném domě. Konečně na nás nikdo nevolal policii a nemuseli jsme před jedenáctou domu. O půlnoci jsme pozorovali ohňostroje ze střešní terasy. My sami jsme dělobuchy neměli, protože jsou v Bukurešti už několik let zakázané prodávat. Petardy a další světelné efekty jsou občas prodávány ilegálně v tramvaji od pochybných překupníků.

Sněhulák Elena postavený před studentskou kolejí P19

Nový rok 2021 jsme úspěšně zahájili a na nás pomalu ale jistě dopadá temná deka. Uvědomujeme si, že se blíží konec. Už za měsíc se naše nerozlučná „rodina“ rozuteče na všechny světové strany a v kompletním počtu se na 99 % nikdy nesejdeme. Člověk počítá, kdy koupit poslední měsíční jízdenku na metro, do kdy mu bude platit internet, přebírá prádlo, aby mu vystačilo na poslední návštěvu prádelny, a sleduje mapu Rumunska, kam mu časové možnosti ještě dovolí se podívat. Poslouchá ostatní, jak se baví o farewell party – večírku na rozloučenou. Takto se bohužel až do oficiálního odjezdu budou nazývat všechna shledání, která byla až do této doby vedena v bujarém duchu. Já ještě nevím přesné datum, kdy se vydám zpět, protože nelétají letadla, ale pravděpodobně mě návrat čeká na konci února. Je zvláštní, že člověk odjede někam do neznáma s nejistotou, co ho tam čeká. Tam zažije něco úžasného a s ještě větší nejistotou se potom vrací domů, protože ví, že ho pobyt v cizině změnil…