1.9 Pozorování místních zvyklostí (pátek 21. února 2020)

Byli jsme informováni o plánovaném provedení postřiku proti všelijaké havěti. Chemické ošetření pokoje je pravděpodobně zaměřeno minimálně na jednoho z následujících škůdců, jejichž přítomnost lze na tamní ubytovně očekávat: hlodavci, švábi a štěnice. Toto preventivní opatření nás nenechává dlouho vyspávat a vyžaduje odstranění všech věcí z podlahy. Po aplikaci chemie se několik hodin nesmí vstupovat do pokoje. Deratizace/dezinsekce se týká výhradně budovy P19, kde jsou ubytovaní pouze zahraniční studenti, a měla by se v intervalu několika týdnů opakovat. Když jsem to probíral s rumunským nájemníkem téže koleje (avšak jiné budovy), povzdechl si, že takového „luxusu“ (míněno chemického postřiku) se ve svém pokoji ani po několika letech obývání ještě nedočkal. Uklízím pohozené věci, vytvářím hromadu na posteli a opouštím kolej.

Už po několikáté opět pokouším školní kantýnu. Trefí-li strávník správný čas, ani zde nečeká takovou dobu. Frontě se lze vyhnout příchodem hlavně zpočátku pracovní otevírací doby, tedy po půl jedenácté dopolední (časově je výstižnější oběd přejmenovat na brunch, ba dokonce snídani). Naopak v oblíbený čas mezi půl druhou a druhou hodinou, kdy se zde střetávají studenti mezi koncem a začátkem nové výuky, může mít poslední čekající ve frontě pocit, že čeká na večeři (ta se v menzách nicméně nevydává).

Se spolubydlícím jsme se shodli, že už do menzy nejdeme s odporem, ale že se na jídlo vcelku těšíme. Po prvním jídle přetrpěném v tomto stravovacím zařízení bych nevěřil, že to takhle jednou bude. Najednou k tomu kyselu na sto způsobů přestávám mít nechuť a láká mě to. Nevím, jaké afrodisiakum tam dávají. Asi je to ocet. I ceny jsou příznivější než v rychlém občerstvení. Menza nabízí minimum smažených pokrmů, chody jsou zdravé, což je v období pandemie vskutku pozitivní. Každý obědvající si poručí libovolné množství jídla a po navrstvení všech k sobě nepasujících jídel vypadá tác jak příprava surovin na eintopf.

Takto obvykle vypadá menzovní oběd - kyselá polévka (ciorbă), nesmažená příloha s masem a červenou omáčkou, zeleninový salát nebo kysané zelí, jablečný štrúdl

Po dobrém obědě, po němž vám špinavé nádobí odnese samotný personál menzy, se jdu potulovat uličkami kolem hlavního nádraží, kde se nachází má fakulta. Zabíjím čas, než nastane pátá hodina, kdy mi začíná hodina. Všímám si odlišností pouličního ruchu Bukurešti v porovnání s naší zemí. Na začátku pobytu jsem byl varován na nebezpečnost přecházení silnic. Tomuto městu vládnou automobily a je třeba s tím počítat. Nicméně z vlastní zkušenosti vím, že tu mají řidiči určitý respekt vůči chodcům. Jsem si téměř jistý, že pouštění pěších na přechodu pro chodce je zde speciálně legislativně ošetřeno. Nestane se vám, že by se vás vozidla snažila urychlit svým agresivním najížděním na zebru. Řidiči trpělivě čekají a bojí se jakkoliv ohrozit chodce. Tento zvyk jsem více méně zaznamenal i v ostatních zemích, u nás se vlastně bojím přecházet nejvíc, protože na mě dost často směřuje typicky červený Hyundai tempem slimáka 20 km/h, který vypadá, že nechvátá a pouští vás, ale tou samou nevhodnou rychlostí lidem div nepřejede nohy.

Po setmění jsou řidiči v Bukurešti už prchlivější, občas túrují své závoďáky a větší opatrnost je na místě. Vozidla zde na některých křižovatkách mohou odbočovat doprava na červenou, musí během odbočování dát přednost chodcům i všem účastníkům silničního provozu. Netrpěliví řidiči vjíždějí během červené na samotný okraj křižovatky, jíž projíždí až na zelenou, na kterou je upozorní první řidič u semaforu zatroubením.

Přechody pro chodce v Bukurešti úplně nesplňují normovanou délku přechodu 7 metrů - tento před hlavním nádražím měří 45 metrů

Bukurešťské přechody pro chodce mají ještě další specialitu. Když se po dlouhém čekání na červené konečně objeví signál volno, masy lidí začnou přecházet silnici. Ke konci umožnění přecházení se zelený panáček rozbliká, a to znamená jediné – okamžitě vyklidit přechod. Kdo včas nezmizí, bude ponechán na pospat rozjíždějícím se vozidlům, protože jejich zelená naskakuje na semaforu po pár sekundách a žlutou vynechává. V ohrožení je kromě báby každý, kdo se nerozběhne.

V designu zebry se meze nekladou

Další perličkou místních komunikací je policista řídící provoz přes plnou funkčnost světelného signalizačního zařízení. Chcete-li vnést ještě větší chaos do dopravy v intravilánu, stoupněte si doprostřed křižovatky s píšťalkou a pouštějte auta těmi směry, které jsou v rozporu se semafory. Policista v rámci zklidnění situace na křižovatce také používá strategii zastavení provozu ve všech směrech. Zvedne takzvanou směrovku nad hlavu, všechny nechá potrápit zhruba půl minutovým zákazem průjezdu křižovatkou a teprve poté pouští určitý směr. Nechápu tak zbytečně dlouhou dobu čekání, dokonce takto nechal čekat i sanitku na majácích uvězněnou v koloně. Dle pozorování jsem zjistil, že stejným způsobem bývá nastaven i řadič u několika lokálních křižovatek.

Když nemáš kam zaparkovat svou Dacii, nech ji na chodníku

Po ukončení observace dopravního toku jdu do školy. V páteční večer se nás schází jen několik odvážných studentů. Předmět je veden dost nezáživně, přednáší něco o vlnění a modulaci signálu. Studenti mají zajímavé zvyky. Když přijde nový člen do skupiny, všem potřese rukou. Je to docela pěkný zvyk, podají ruku i cizím (mně). Ne jako Rusové, kteří si podávají ruce jen mezi sebou a ostatní ani nepozdraví. Dalším jejich rituálem je, že než se začnou dobývat do kabinky toalety, vždy předem zaklepají. O přestávkách se vydávají všichni mimo učebnu, a to nejčastěji ven na cigaretu. Zde se srocuje velký dav kuřáků, kouří velké procento studentů. Jsou zde trochu bezohlední, nejraději si stoupnou do průchodu a ostatní se musí nějak proplížit dýmem do budovy. Také mají ve zvyku prodlužovat přestávky. Čekají na sebe všichni společně třeba 15 minut, než se vrátí do učebny. Je jim jasné, že bez nich výuka nezačne. Jinak to jsou hodní lidé, kteří bývají v hodinách o trochu aktivnější než Češi a více komunikují s vyučujícím před a po hodině. Jejich docházka na hodinách je dost bídná, občas se někdo na tříhodinový kurz dostaví až v poslední hodině.

Končíme až v osm večer a už mě nečeká nic zajímavého. Do města se mi po celém dni nechce, obstarávám si obživu, vracím se na vydezinfikovaný pokoj, kde není vidět žádná stopa po cizí návštěvě, a ulehám.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

2.7 Road trip do Banátu (19. října - 23. října 2020)

1.4 Toulky po bleším trhu a chvilka ekologie (neděle 16. února 2020)

2.9 Výlet Temešvár-Oradea-Kluž (19. listopadu – 24. listopadu 2020)