1.12 Nevšedně všední dny 1 (24. února - 28. února 2020)

Pondělí

Na tento týden jsem si přichystal výzvu. Protože po všech úvodních hodinách ve škole zahájíme studium naplno, chci v tomto týdnu navštívit veškerou výuku, kterou jsem si naplánoval. To znamená mé povinné předměty vyučované fakultou i volitelné předměty spojené s dobrovolným projektem, na kterém se budu podílet. Bude to nabitých pět dní v týdnu, ale dělám to hlavně pro to, abych věděl, kam nechodit. Takže zvládnu tento týden a časové možnosti do budoucna budou jenom lepší.

Tím prvním pokusným předmětem je Eco-design. Přednáška kombinovaná s diskuzí trvá téměř celé odpoledne, je ubíjející poslouchat takové informace o klimatických změnách, které slýcháme denně. Zhruba v polovině kurzu se dostaneme k tématu třídění odpadu a bordel v oceánech. Koukáme na zaneřáděné snímky světových vodních hladin. Přednášející si nějak neuvědomuje, že k tomu přispívá i samotné Rumunsko, jelikož je v porovnání s námi dost pokryté pohozenými plasty. Dostáváme se ke grafu třídění odpadu v Evropě. Jak už to bývá u každého grafu zemí EU pravidlem, státy západní Evropy jsou tím vzorem s nejlepšími statistikami, zatímco ČR spadá na stranu východní Evropy. Z grafu vyplývá, že je na tom Česko dle recyklace odpadu podobně jako Rumunsko. S tím nesouhlasím. Neznám čísla, statistiky, ani nic o způsobu svážení odpadu, ale v Rumunsku se prostě netřídí a nedá třídit. I kdyby v Česku skončilo vše na skládce a nezrecyklované, stále je to lepší, než aby se to válelo na ulicích jako v Bukurešti. To samozřejmě tento sloupcový graf nezohledňuje, proto jsou veškeré diskuze kolem něj zbytečné. Uvažoval jsem, že tohle pronesu, ale bohužel jsem na to nenašel odvahu, nebyl si jist slovní zásobou a hlavně se obával, že nebudu pochopen. Tak jsem si to alespoň shrnul pro sebe.

Prasárna nacházející se z boku obchodního centra

Po poslední přestávce už vnímá jen málokdo, monotonní povídání však vykolejí náhlé ticho. Tedy ne úplné ticho, ale syčení. Byla to tekoucí voda z kohoutku na záchodě. Ta voda tam musela od konce přestávky téct plným proudem déle než pět minut. Někoho možná nebavilo respektovat názor na šetření vodou, o kterém jsme si těsně předtím povídali. Konečně mě něco probralo a mohl jsem se zasmát.

Večer jdeme hrát volejbal do tělocvičny. Seskupili jsme se přes společný chat a lidé působí zapáleně. Nemám sálovou obuv, ale říkám si, že si ji zatím nebudu pořizovat. Co kdyby to nestálo za to. A dobře jsem udělal. Byla to plácaná, kam si přišli ti neohrabanější zablbnout. Škoda, že hra nebyla v bojovnějším duchu, ale aspoň jsem se hýbal.

Úterý

Celý dnešní den trávím ve škole. Zaujal mě předmět Rumunská kultura. Většinu poznatků o Rumunsku jsem buď znal, nebo pochytil pozorováním na tomto pobytu. Země bývala na křižovatce obchodních stezek a často se ji snažil někdo obléhat. Samotné Rumunsko však vždy nějak odolalo a na své přežití jsou pyšní.

Ve zbytku hodiny si pouštíme osmiminutové video o národních pokrmech. Není to nic jiného než prezentace fotek jídel s rychlou kadencí. Ačkoli mi jídlo v menze zachutnalo, Rumunsko nemá nikterak zajímavou národní kuchyni, která by se dala obdivovat. Projektor hází na plátno jedno jídlo za druhým, vypadá to jak menu ze školní jídelny. Dostává mě nějaký zelený blebajz okomentovaný slovy: „Vypadá to jako špenát, je to výborné, chutná to jako železo.”

Večer chvátám ze školy rovnou do bowling baru. Je to další z akcí organizovaných mezinárodním klubem. Jedná se o velikou hernu s kulečníkovými stoly, pingpongovými stoly a dráhami na bowling. Takové prostory jsou v Bukurešti četné. Všichni jsme se u her vyřádili.

Medvědí pivo v bowling baru

Středa

Vydal jsem se do města shánět strunu na kytaru. Bez úspěchu jsem navštívil pár hudebnin, takže budu muset brnkat jen na pět šestin. Důsledkem putování po obchodech byla pěkná procházka bukurešťskými uličkami. Postupně se k večeru stmívá a já si uvědomuji, jak je Rumunsko bezpečné. Ani trochu se nebojím, nenapadá mě se ohlédnout nebo být podezíravý. Nesetkal jsem se s jediným konfliktem, nedůvěrou nebo kapsářstvím. Cítím se zde rozhodně bezpečněji než v Praze. To dokazuje i okolí hlavního nádraží Gara de Nord. I když to vzhledem k opadaným omítkám a polorozpadlým činžákům nepůsobí jako pěkná oblast, nejsou zde soustředěni divnolidé. Nechodí tu pomočení bezdomovci a nevyskytuje se tu ani moc žebráků. Výjimkou byla vyslaná dívenka žádající peníze v metru. Zvláštní, že tento způsob se Praze vyhýbá, ač je v evropských městech poměrně populární.

Daří se mi zahlédnout hádku dvou cikánek na ulici. Cikánské ženy prodávají květiny ve stáncích na rušných ulicích. Tady se bohužel sešly dva květinové stánky jen 10 metrů vzdálené od sebe. Pointu dlouhotrvajícího nedorozumění jsem se celou dobu snažil opodál zjistit, na nic jsem však nepřišel. Ani rozuzlení hádky mi nenapovědělo. Rozuzlením byl akt jedné květinářky, která si napustila vázu vodou a došla ji vylít té druhé za krk. Videozáznam se bohužel nepodařilo zaznamenat v kýžené podobě. Když se hádka uklidnila, situace mi konečně dovolila pokračovat v cestě k domovu.

Pouliční květinářství

Čtvrtek

Co zásadně brzdí Rumunsko v imaginativním posunu země na západ je technický stav budov. Mnoho budov je v desolátním, absolutně neudržovaném stavu. V Bukurešti existuje dlouhý seznam domů ohrožených pádem. Tuto skutečnost zjistili i studenti pobývající v privátních bytech. A našli svůj dům v červené kolonce. Majitel pronajímá byt v domě ohroženém zemětřesením cizincům, jelikož tamní lidé by si budovu ověřili.

Rozpadlý dům u hlavního nádraží, který pravidelně svižně podcházím při cestě do školy

V Bukurešti se vyskytují pouze čtyři typy staveb. První jsou starobylé kostely, druhé nevzhledné bytovky, třetí moderní administrativní výškové budovy a čtvrtá budova Parlamentu. Nic jiného zde nenajdete. Nenachází se zde barevně nabarvené panelové domy nebo prosklené vily. Jsou tu ošklivé obytné domy často sousedící s průmyslovým areálem. Takové kontrasty se tady vyskytují běžně, uvedené typy budov se míchají různě dohromady.

Moderní prosklená budova pro kancelářské krysy

Po škole nás ve městě čeká Flag párty. Událost se koná v rozlehlém podzemním klubu. Kdo si  ke své identifikaci nevzal vlajku, může si nechat pokreslit obličej národními barvami. Na parket se v půlnoci nahrne plno erasmáků a klub během diskotéky praská ve švech. Občas nám zahrají i rumunskou muziku. Samozřejmostí je moldavská kapela O-Zone s písní Dragostea din tei (numa numa yei) a další šílené venkovské vypalovačky.

Jsem jediným zástupcem Česka

Pátek

Poslední všední den v týdnu připadá na pracování na projektu. Jsme pozváni do Institutu, ale zatím tam podepisujeme jen kupu papírů a dál než do uvítací místnosti nás nepouští. Každopádně máme slíbenou prohlídku zajímavých testovacích laboratoří a leteckých simulátorů. Ve skupinkách jim na oplátku budeme navrhovat princip protisrážkového systému řízeného letadla s ohledem na bezpilotní letadla. To jsem zvědav, co za zázrak od nás očekávají.

Odpoledne korzuji nákupním centrem a kupuji si triko na sport. Navečer se ještě přesouvám do školy, kde mě opět čeká večerní nudná hodina. Naneštěstí na to ostatní spolužáci pečou, půl hodiny po začátku výuky teprve přichází další nadšenec. Hodinu tedy zahajujeme ve dvou, ještě pár lidí se dotrousí. Abych se příště takto nejasné situaci vyhnul, raději nikam nepůjdu.