Rumunsko na vlastní kůži

Ačkoliv jsem původně s odjezdem domů na vánoční svátky stoprocentně počítal, současná situace proveditelnost návratu den ode dne snižovala. Na začátku prosince mi už bylo jasné, že se do vlasti nepodívám, neboť už ani není letecké spojení a karanténa hrozí jak při vstupu do Česka, tak při návratu zpět do Rumunska. Na Vánoce tu zůstává více erasmáků. Dohromady jsme s cizinci jako rodina, takže mi distanční Vánoce nevadí. Navíc jsem se v případě návštěvy ČR obával zpohodlnění, zvyku na komfort domoviny a třeba by se mi ani nechtělo zpátky do „bukurešťské divočiny“. Byl tu nápad poslat dárky poštou. Jenže v předchozím měsíci jsem měl tu čest česko-rumunskou poštu vyzkoušet a nehodlám zkušenost opakovat. Doporučený balíček putoval místo avizovaných dvou dnů tři týdny a cestou byl více než týden nezvěstný. Ani se nedivím – když jsem pracoval na pražském letišti na technickém odbavení letadel, různě po letištní ploše se povalovaly pytle s poštou. Já, řádně nezaškolený pracovník, jsem poštovn

Na severovýchodě Rumunska se nachází oblast zvaná Moldávie. Moldávie je název pro historické území, které dnes zahrnuje jak nížinatou část Rumunska na východ od Karpat, tak republiku Moldavsko. O samostatném státě Moldavsku se v Evropě moc neví, dokonce ani v Rumunsku se o něm téměř nemluví, přestože je moldavským úředním jazykem rumunština. Prý se zde pěstuje dobré víno. Ale zbytek je jedna velká chudoba s ohromnou korupcí a separatistickými myšlenkami. Bylo by zajímavé se do hlavního města Kišiněv podívat, ale mám za to, že je země zavřená už od první vlny COVIDu. Budeme si tedy muset vystačit s rumunskou částí Moldávie. Jízda metrem i vlaky začíná být dobrodružstvím. S blížícím se vyvrcholením adventu rapidně stoupá počet žebrajících a kreativita způsobu prosby o peníze nezná mezí. V dopravních prostředcích pravidelně potkáváme zpívající cikáňata s matkou vyčkávající poblíž. Pokud je hlídač nezvládne umlčet včas, zpívající děti projdou celou soupravou. V metru jsem viděl (slyšel) i

Sotva jsme se před pár dny vrátili z Transylvánie a už tam jedeme znovu. V našem hledáčku jsou tentokrát menší středověká města známá svým zachovalým historickým duchem. Cesta do středu země trvá šest hodin vlakem. Část erasmáků zahájila putování již o pár dní dříve, přijíždějí nám tedy naproti z opačného směru – od Kluže. Spicha si dáváme v Sighișoaře a setkává se nás rekordních 15 výletníků! O tom, že je tento zájezd těžké zmanagovat, se přesvědčujeme celý třídenní výlet. Každý vás chce následovat, ale jednotnost názoru, co dělat v takovém počtu, nikdy nevznikne. Historické centrum Sighișoary je zapsané na seznamu památek UNESCO. Po příjezdu na nádraží to tak zprvu nevypadá, jelikož na zaprášené silnici potkáváme jen pár chamtivých taxíků, ale postupně se na kopečku objevuje historická zástavba původního města. Procházíme kolem kostelíka vystavěného pro obyvatele s leprou (malomocenství). Toto onemocnění uvrhlo infikované do izolace. Před dávnými věky byli nemocní soustřeďováni ve sp

S třítýdenním předstihem kupujeme letenky na západ Rumunska. Nízkonákladový dopravce Blue Air láká jednosměrnými letenkami po vnitrozemí za 10 EUR, což je cena shodující se s doplatkem lůžka v nočním vlaku. Do košíku vkládáme let Bukurešť-Temešvár a vzápětí nakupujeme Kluž-Bukurešť. Na cestování a přesun vlakem z Temešváru přes Oradeu do Kluže máme 5 dní. Nabalují se k nám další kamarádi a nakonec nás letí osm. Ve čtvrtek večer přistáváme v Temešváru. Jednou už jsem zde byl, tak napomáhám koordinovat pohyb erasmácké vřavy z letiště do centra. Máme kontakt na zahraniční studenty z Temešváru, a tak je jdeme večer navštívit do kampusu. Potkáváme i dvě Češky, které si rády popovídají a které nám nabízejí provedení po městě následující den. Týž večer chvátáme na ubytování, abychom byli do večerky zpět. V Rumunsku je zákaz vycházení po 23. hodině. V stylovém hostelu posloucháme hudbu až do noci a oslavujeme narozeniny jednoho z nás. Katedrála; na přilehlém náměstí vypukla v prosinci roku 198

Dozvěděli jsme se, že filmový hrdina sarkastické mládeže Borat natáčel část filmu v Rumunsku. Konkrétně tu pasáž, kde představuje svůj rodný Kazachstán. Kazachstánský režim by tehdy v roce 2006, kdy film vznikal, pravděpodobně neumožnil natočit takovou zesměšňující komedii, proto se scénky z chudé kazašské vesnice natáčely v rumunské romské dědině Glod. A my, správní fanoušci, chceme filmem proslavenou obec dohledat a podívat se, co z „filmových kulis“ zbylo. Glod je vzdálen dvě hodiny autem od Bukurešti. Nachází se v podhůří Karpat. Do Boratovy vesničky jedeme naší dodávkou ve stejném složení, jako při nedávném Road tripu do Banátu. Od rána je zataženo a mrholí, a tak se hodí stavit se cestou na depresivnějších místech. Kromě Tour de Borat je náš výlet i Tour de Ceaușescu, jelikož naše trasa zčásti následuje poslední kroky rumunského vůdce před smrtí. Diktátor Ceaușescu už všem lezl na konci roku 1989 krkem tak moc, že se protestujícímu lidu podařilo jeho nadvládu podlomit. Prosincová

Na Erasmu v Bukurešti se nás sešla dobrá partička aktivních lidí, kteří mají chuť objevovat zapadlé kouty Rumunska. Není to úplně náhoda, že to jsou zejména Češi. Chystáme se navštívit pozůstatky české komunity v Banátu, kde existuje šest českých vesnic s lidmi, kteří si po dlouhých dvě stě let udrželi české zvyky, tradice a hlavně jazyk. Banát je region nacházející se na západě Rumunska (poblíž Srbska, kde hranici tvoří řeka Dunaj). O moc více toho o této oblasti nevíme, proto se naše pětičlenné představenstvo vrhlo do příprav a plánování výjezdu napříč Rumunskem za poznáváním kultury. Přípravy expedice České vesničky se nacházejí někde v kopcích daleko od hromadné dopravy, využití vlaků či autobusů tedy padá. Máme však kliku. Michal totiž přijel z Prahy do Bukurešti svou dodávkou. Sice mu to trvalo dva dny, musel objíždět maďarské hranice a po úspěšném příjezdu do „Malé Paříže“, jak je Bukurešti přezdíváno, se mu, cituji: „Vysral alternátor“, ale má pro nás dopravní prostředek k neza