1.10 Prohlídka centra (sobota 22. února 2020)

Víkend se odehrává ve znamení prozkoumávání centra Bukurešti. Hromadné pochůzky po turisticky zajímavých místech nám zařizují dobrovolníci mezinárodních klubů napříč různými univerzitami.

Ještě než se vydávám na odpolední toulky „Malou Paříží“, jak je Bukurešti přezdíváno, uskutečňuji koupi permanentky do lokální posilovny. Nedá se to nazvat nějakou fitness vizí, spíše odreagování, prokrvení se a aktivní využití volného času. Měsíční permanentka zde vyjde levně a vybavení je dostačující pro průměrného atleta. Nevýhodou této cvičírny bývá přehlcení prostoru studenty. Není divu, když je fitness vzdálené od kolejí jen jeden most přes řeku a pár kroků k tomu. Přeplněnost studenty platí jen pro večerní hodiny a jelikož mi rozvrh umožňuje chodit sem dopoledne a večerní návštěvy naopak znemožňuje, neshledávám v tom problém.

Po aktivní hodince se odebírám do šatny a připravuji se na odchod z posilovny na kolej. Na podlaze vidím malého švába (malý znamená cca 2 cm, nepředstavujte si madagaskarské šváby, které známe z Pevnosti Boyard). Já samozřejmě vyfasoval zamykací skříňku úplně dole. No jednoduše vyklepu batoh, abych po včerejším dezinsekčním postřiku nepřinesl dalšího člena na kolej (jak se říká, abych „nenosil dříví do lesa“), ostatní uvědomím o svém odchodu pozdravem Salut a odcházím.

Po pumpování mi vyhládlo, menzy jsou přes víkend zavřené, a tak hledám restauraci. Vybírám si dobře hodnocenou pizzerii vzdálenou 30 minut pěšky. Pizzerie se nachází poblíž metra, které mě později může snadno dopravit na výchozí bod prohlídky města, a navíc směrem od koleje, kterým jsem se ještě nevydal. To, společně s hezkým počasím, které tu zatím většinu dní panovalo, vybízí k procházce.

Jdu podél hlavní silnice v souběhu s tramvajovou tratí, která prochází sídlištěm. Míjím neopravené a nezateplené domy, jak už to je v tomto městě zvykem, a k obědu si dávám pizzu s hodně ingrediencemi a silným těstem. Vybral jsem „vlajkovou loď“, která nese samotný název restaurace, což by mělo zajistit určitou reprezentativnost chodu. Pizza mi chutnala.

Zanedbaný vzhled města - pohled z ulice

Přesouvám se na okraj centra na místo srazu, kde vím, že už z dálky poznám známé tváře mezi svými mezinárodními přáteli. U východu metra se shromažďuje obrovská grupa čítající přes sto cizinců. Ucpáváme chodník, ale celkově zformovanému davu je to jedno, protože v jednotě je síla. Tuto jednotu rozdělujeme do tří skupin, které mají stejnou trasu, jen jsou od sebe vzájemně časově posunuty o 5 minut (něco jako kánon v hudbě, fázový posun ve fyzice nebo ranní odkládání budíku v posteli).

Prohlídka města je vedena hodně turistickým způsobem. Průvod cizinců slepě následuje vedoucího skupiny. Uskupení chybí už jen šikmé oči a selfie tyče. Čas od času se zastavíme a místní Rumuni, kteří nás provází, nám s nadšením popisují, co se událo na daném místě. Výklad je obvykle doplňován burácejícími motory automobilů, které rády zcela přehluší tok informací pro turisty v zadních řadách. Protože však vím, že tzv. guide dokáže cizinci nakecat totálně nepodstatné informace, které mu vyběhly na internetu a pravděpodobně je nepamatují ani kroniky (viz občas slýchané útržky výkladů na Karlově mostě), vím, že nepřicházím o nic důležitého. Památky cestou mě nechávají celkem chladným. Rumunští studenti je s upřímným nadšením vychvalují a barvitě líčí jejich historii, já však vím, že tyto pamětihodnosti vypadají jako historické budovy v průměrném českém městě. I přesto mě těší rumunská pýcha a sounáležitost, která nám v Česku (kromě momentu, kdy při hokejovém mistrovství v třetí třetině vedeme) chybí. Všichni cizí návštěvníci Prahy se její krásou mohou rozplynout.

Historická budova v centru města ve tvaru oblouku

Cestou utužujeme vztahy se svými nedávno nabytými kamarády a stále se dozvídáme něco nového o rozdílném způsobu života. Nečekal bych, že mě to bude bavit, ale je to opravdu zajímavé, jak vidí svět jiné kultury. Třeba když se mě zeptá muslim pocházející z oblasti -stánů (Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a další země…; vyjma Afghánistánu a Pákistánu), zdali máme v ČR hodně mešit. Ihned si vzpomenu na klasickou reakci, kdy našincům naskočí česká husina a mediální strach, který mi po potkání s několika mírumilovnými vyznavači islámu najednou připadá úplně zbytečný. Snažím se neodpovědět složitým popisem, jak je nemáme rádi, odvětím: „Nemáme“ a odvracím rozhovor na jiné téma. Po chvíli se mě jiný obyvatel -stánu, který si celou prohlídku velice užívá a stále se fotí s národní čepičkou na hlavě a vlajkou v ruce, ptá, jestli ta památka, na kterou hledíme, je mešita nebo kostel. Po vyslechnutí skutečnosti má na okamžik skleslý výraz, ale to už se opět jdeme fotit, tentokrát u busty bývalého tureckého prezidenta Atatürka.

Za Sokhibnazarem, mnou a Atatürkem se nachází hotel Ramada

Prohlídka končí v úplném středu města, na Piața Unirii. Záměrně jsme se vyhnuli Parlamentu, kam půjdeme zítra. Následuje společná večeře. Jsme nahnáni do drahé restaurace. Já jsem stále plný pizzy od oběda, a tak si na rozdíl od ostatních dávám jen pivo. Během konzumace se ptám obyvatele -stánu, jestli je levák, když drží příbor obráceně. Je mi vysvětleno, že Alláh jim dovoluje používat pouze pravou ruku. To jsem nevěděl. Nicméně jsem zároveň zpozoroval, že Turci toto pravidlo nedrží. Na závěr už jen platíme své útraty, obsluha trochu drze připsala na účet dýško, na které se cítí, aniž by byla ochotna účet rozdělit zvlášť a neplatilo deset lidí dohromady, a odcházíme na kolej, čímž končí sobotní zážitky.

Večeříme vedle osvětleného kostela