1.8 Návštěva Turků (čtvrtek 20. února 2020)

Ve čtvrtek školu nemám, stejně jako v pondělí. Abych se ve všední dny nenudil a zažil něco nového, přidal jsem se do takzvaného projektu Semestr (zajišťovaným programem Erasmus+). Nevím, co očekávat, vlastně jsem o příležitost býti členem projektu požádal už před odjezdem do Rumunska a tento týden jsem účast potvrdil. Dopoledne jdu na úvodní schůzi v domnění, že je to pro mě a ostatní zahraniční studenty jen dobrovolná aktivita navíc, jež poslouží jako zdroj zkušeností do budoucna.

Přicházím do třídy a podle uvítacích slov začínám zjišťovat, že jsem jediný dobrovolník, protože ostatní studenti budou v rámci tohoto studia sbírat kredity, podobně jako já na své fakultě. V tom by nebyl problém, jen mě děsí, že jsem byl již plně přidělen do mezinárodního týmu a už nelze utéct. I kdybych chtěl volitelnou docházku vzdát, nemohu nechat náš pětičlenný tým na holičkách.

Součástí studijního plánu projektu Semestr jsou v první půli semestru pravidelné přednášky na různá témata týkající se managementu tvorby projektů, ekologie, rumunské kultury a konstrukčních materiálů. V druhé polovině semestru jednotlivé skupiny čeká vypracování projektu ve spolupráci s přiděleným institutem. Projekt má přinést něco inovativního do technického světa, výsledky výzkumu je třeba odprezentovat před komisí. Náš tým bude spolupracovat s Národním institutem pro výzkum v letectví. Těší mě, že se projekt bude týkat letecké dopravy. Přidělení instituce nezáviselo na rozhodnutí studenta, mohl jsem skončit v textilním průmyslu, což bych (ne)dobrovolně dělat nechtěl.

Některé plánované přednášky znějí zajímavě a já mohu využít svého privilegia výběru, zdali hodinu navštívit, či nikoliv. Svůj podíl na projektu jsem týmu také slíbil, bude to praktické doplnění studia ze školy a třeba i zábava.

Odpoledne opět obíhám školní úřady, abych mohl obdržet studentskou kartu. Kvůli chybám v komunikaci mezi univerzitou, fakultou a oddělením pro zahraniční studenty už po několikáté přenáším žádost na jiné místo. Byrokraté jsou naštěstí chápaví a nejsou protivní, tak se tyto formality vyřizují snadněji. Zítra by vytoužené potvrzení už mělo být bez dalších problémů připraveno k vyzvednutí.

Večer mě k sobě na pokoj pozvali Turci, které znám z dřívějších akcí. Do Bukurešti se vydali jako partička přátel ze školy a drží zde pohromadě. Nabídli mi návštěvu u nich na kolejním pokoji o poschodí níž. Rád jsem přijal, zároveň jsem u nich potřeboval vyzkoušet připojení k internetu, které se mi přes můj kabel stále nepodařilo rozběhnout. Skutečně se zde internet daří prošťouchnout a od té doby mám spojení se světem i přes svůj notebook.

Tito cizinci jsou milá skupinka tří Turkyň a dvou Turků. Sedíme na pokoji a u plechovky piva kecáme o všem možným. Říkám jim, že by mě lákalo se podívat do Istanbulu, když už jsem tak blízko. S jejich vášní pro bývalou Osmanskou říši dostávám různé tipy, co vše navštívit. Opětovně slýchám, že je to opravdu přelidněné město, vždy se ke mně dostane informace o počtu obyvatel, který se však od každého zdroje výrazně liší. Střední hodnotou počtu obyvatel Konstantinopole je 15 milionů, což jako ilustrace přelidnění postačuje.

Turecká selfie

Sedáme k internetovým mapám za doprovodu orientální hudby a virtuálně cestujeme po památkách Turecka. Dozvídám se, v kterých místech má prapůvod kebab (a že je ve skutečnosti pravý kebab něco odlišného než tortilla plněná masem, zeleninou a omáčkou), kde jsou nejhezčí mešity a z jakého města pochází rasa ohromných psů. Já na oplátku dostávám otázku, jestli v naší zemi převládá katolictví nebo jiný směr křesťanství. Říkám, že částečně ano, ale že jsme výjimeční vysokým procentem ateistů. Asi to je pro věřícího těžké pochopit, ale zdá se, že tomu porozuměli a tolerují to. Dále si vyžádali ještě český tanec, tak jsem se musel obětovat na polku.

Neodmítl jsem ani nabídku ochutnávky pravého turka. Káva byla vařena speciálním způsobem, lógr byl nasypán do studené vody. Malý hrnek kávy lze dochutit cukrem, mlékem ne. Byl to silný a chutný extrakt, po dopití mě čekalo ještě jedno překvapení. V Turecku existuje mobilní aplikace, do které se pošle několik fotek vzhledu lógru na dopitém hrnku. Aplikace potřebuje několik minut na zpracování obrazu kávy a já netrpělivě čekám, co bude výstupem. Prý se jedná o velice přesné věštění budoucnosti.

Turci se uchylují k přípravě večeře a nabízejí mi, jestli si dám s nimi. Já jsem však stále najedený kebabu (nedobré napodobeniny s hranolkami uvnitř), který jsem snědl před návštěvou, a proto salát s kuřecím masem odmítám. Nechci jim koukat do úst při jídle, a tak mi nezbývá nic jiného, než se rozloučit a odejít plný mezinárodních zážitků na pokoj. Na věštbu jsme zapomněli, třeba se ke mně informace o mém osudu dostane v budoucnu.