1.1 Odjezd směr jihovýchodní Evropa (středa 12. února 2020)

Posledních pár dní před odjezdem bylo poněkud hektických, protože se naskytlo několik příležitostí užít si volno po zkouškovém, a to hlavně spojených se sněhem a rozlučkami na více frontách. Toto hektično mě však natolik rozptýlilo, že jsem díky hlavě plné logistiky zvládnutí současných akcí oddálil cestovní horečku až na poslední den před odletem.

Klidný dlouhodobý výjezd do ciziny komplikovala řada dalších drobností, která sice Erasmus nemůže překazit, avšak umí pěkně potrápit psychiku. Těmito nepříjemnostmi byly například nepřišlé finance slíbené Univerzitou. Situaci taktéž ztěžovala větrná smršť Sabine, která měla dle médií sfukovat vozidla z dálnic do polí. Na základě této informace musel být přerušen pečlivě připravený projekt Stěhování Martina z Prahy domů a mé věci zůstaly uzamčeny na pokoji pod bedlivým dozorem nekompromisní hospodářky, která svůj přísný dozor nad klíči nehodlá přerušit byť jen na 15 minut pro odstěhování (pravděpodobně byl očekáván úplatek tekutou formou, jak je na strahovských kolejích zvykem). Proto se problém stěhování kolejní výbavy přesunul z mé osoby na osoby třetí, jimž přeji hodně zdaru. Já jsem tedy zamířil s pár nezbytnými věcmi sbalenými na zahraniční cesty směr domov. Cesta se samozřejmě odehrála v pouze mírném vánku (definice dle Beaufortovy stupnice: „Kouř už nestoupá úplně svisle, korouhev nereaguje“).

Vichřice taktéž znesnadnila dopravu vlakem na letiště ve Vídni. Na železniční trati do Lince bylo provozní omezení, a proto rodinná rada rozhodla uskutečnit alespoň část cesty individuální automobilovou dopravou. Na nádraží v Linci se loučím se zbytkem rodiny a já už pokračuji sám Railjetem na Flughafen Wien. Za zvládnutí předodjezdového managementu vděčím hlavně rodině a přátelům, za což jim děkuji.

Zvládl jsem odbavit zapsané zavazadlo s nadváhou na check-inu, pronést nezaplacené příruční zavazadlo v gatu a nasedám do Ryanairu pod codesharovou dohodou s Laudou. V letadle jsem přesměrován od okénka o několik řad dál. Přesunutí k nouzovému východu mé nohy schvalují, a tak neprotestuji. Krátce po poledni odlétáme na čas směr jihovýchodní Evropa. Během letu Boeingem 737-800 si všímám, že řada číslo 13 je v letadle skutečně vynechána, jak jsem kdysi nevěřícně zaslechl.

Mapa širších vztahů (VIE - OTP)

Na přiblížení s námi nečistý vzduch známý pod pojmem turbulence pěkně pohází (asi aby v nás vyvolala letecká společnost lítost, že v nás nemůže slehnout to občerstvení, které jsme si nezaplatili…). Přežívám i brutální píchání v uchu způsobené špatným vyrovnáváním tlaků a sedáme v rozlehlé nížině, která je v dáli přerušena zasněženými vrcholky Karpat. Vítejte na mezinárodním letišti Henriho Coandy Bukurešť.


…

Snad každý se mě ptá proč právě Rumunsko. Nejraději bych odpověděl z angličtiny naučenou frází „to get to know new culture“. Vím, že však nevysvětluje výběr země a odpověď není uspokojivá pro tazatele, ani pro mě.

Výběr zemí nebyl nikterak různorodý, z počátku plný seznam zajímavých destinací byl postupně vyfiltrován zhruba na čtvrtinu, protože Španělé neradi mluví anglicky, ve Francii požadují znalost francouzštiny, u další školy ani nenaleznete studijní program. A tak se výběr zužuje už jen na Toulouse a východní Evropu. Hlavní město leteckého průmyslu v Evropě zavrhuji s obavami z výše nákladů na živobytí, avšak nadále věřím, že se sem brzy podívám alespoň na exkurzi do Airbusu.

Země východně od České republiky bývají házeny do „jednoho pytle“, proto došlo na zahájení taktiky výběru Nejmenší zlo. Lidmi bylo Rumunsko obvykle zavrhnuto na prvním místě. A to byl ten nakopávač. „Neolizuj to zábradlí!“ „Nejez na noc, není to zdravé!“ „Nepij alkohol, něco se ti stane!“ A potom s určitým časovým odstupem každý se smíchem vzpomíná, jak si z jazyka vytrhal chuťové buňky, bolelo ho v noci břicho (ale neměl hlad) a jak se mu skoro něco stalo (avšak měl kolem sebe auru nesmrtelnosti pocházející z lihu). A od té doby jsem spíš hledal důvody proč Ano než Ne. Je to více na jihu než Litva (Černé moře bude vyhřátější než ledový Balt). Jazyk je jednodušší než v Maďarsku. A konec konců, jediné, co spolehlivě víme o této zemi, je pěkná příroda. A tak vznikla z Rumunska výzva založená na potvrzování a boření zastaralých mýtů pocházejících z dob komunismu, zkouška přežití v cizí zemi s cizím jazykem bez známých za zadkem a v podstatě i to poznávání nové kultury.


…

Po příletu začíná má úloha, kterou jsem si stanovil – subjektivně ohodnotit úroveň vyspělosti této země. Vyspělost obyvatelstva, modernost infrastruktury a kvalitu služeb obvykle nejsme schopni nějak objektivně posoudit (například změřit metrem), a tak si stanovuji celou řadu indikátorů modernosti, které mě obklopují, a pomocí nichž určuji, jak je země moderní.

V obavách, co mě čeká děsivého v této zemi, o které mnoho z nás má informace pouze z druhé nebo třetí ruky, se snažím počítat s nejhorším. O bukurešťském letišti jsem pouze zaslechl, že se umístilo na spodku seznamu hodnocení evropských letišť, a tak pro jistotu očekávám ruiny a tankodrom. Naštěstí se žádné nemilé překvapení nekonalo. Tato vstupní brána do hlavního města Rumunska vypadá zachovale, terminál se zdá modernější než v Česku. Hodnotím tak například podle velkého množství travelátorů (dopravníkových pásů pro osoby) a elektronických informačních a odbavovacích systémů. Leteckým expertům může úroveň modernosti lépe popsat dvoufrekvenční ILS na runwayi.

Na letišti se vyskytovalo poměrně velké množství lidí s rouškou. To jsem považoval za velice vhodný indikátor, který nám říká, že i Rumunsko podléhá nezastavitelné globalizaci a že mediální propaganda (pokud v Rumunsku existuje) nedokázala odstřihnout místní obyvatele od informací týkajících se šíření koronaviru světem. Tudíž zde budou mít i přístup k internetu. Po opuštění příletové haly už na svých místech čekají natěšení řidiči taxi služby čekající na zmatené turisty. Další dobrý indikátor modernosti mapující skutečnost, že tato země ví, jak se vydělávají peníze v sektoru služeb, a že tato země už nežije ve středověku (alespoň v areálu letiště).

Potřebuji se dostat na své ubytování umístěné zhruba 45 minut chůze od centra (což na velkoměsto není špatné). Můj buddy (rumunský pomocník, který ze své zkušenosti ví, jaké to je být najednou ve všem sám) mi přes WhatsApp radí, jak sehnat jízdní doklad. Zkouším jízdenku přes SMS, ale protože pravděpodobně zadávám chybný formát rumunské předvolby, nic se neděje. Využívám tedy poprvé Revolut karty, která umožňuje hrát si s různými měnami na bankovním účtu a vybírat peníze s minimálními poplatky. Bankomat mi dává stovku v lokální měně, kterou jdu ještě rozměnit do obchodu. Z okénka pokladny dopravního podniku dostávám nabitou kartu s magnetickým proužkem za rozumnou cenu a nasedám do čistého kloubového autobusu (nikoliv do koňského povozu). Z okna autobusu pozoruji hustý automobilový provoz, který taktéž může být znakem určité vyspělosti, protože poukazuje na téměř nekonečnou svobodu lidu žijícího po komunistickém převratu. Samozřejmě nelze opomenout, že dnešní vyspělé civilizace a rozumně smýšlející kultury naopak tento mód dopravy omezují, což určitě není případ Rumunska. Ještě před překročením hranice města popojíždíme v dopravní špičce tempem želvy. Plížíme se kolem McDonaldu tak pomalu, že Google vyhodnocuje situaci adekvátně k optání se, jak se mi návštěva fastfoodu líbila. Projíždíme ucpanou okružní křižovatkou a autobus dále pokračuje již poměrně plynule na konečnou zastávku, odkud to mám na mou budoucí kolej už jen 20 minut pěšky.

Cesta z letiště na kolej

Z autobusu ještě stíhám vidět západ slunce. Sleduji místní architekturu, která na první pohled nevypadá zas tak špatně, čímž se utišuji, a nadšení z Bukurešti mě nepřechází. Cestou z letiště bylo vidět mnoho moderních nově postavených administrativních budov. Svým vzhledem by mohly snadno konkurovat pražské Pankráci (nemyslím tím věznici, nýbrž business park) a zdobí tak dostatek míst hlavního města. Kromě těchto prosklených gigantů veřejný prostor značně upadá. Elektrické vedení na ulici připomíná jihovýchodní Asii, ulice zaprášené a panelové domy lemující pozemní komunikaci se zdají značně opotřebované s četnou „výzdobou“ klimatizačních jednotek.

Lanový most Basarab

Protože se už stmívá, většinu negativních poznatků ignoruji, vystupuji z autobusu a jdu se ubytovat. Podcházím nejširší lanový most v Evropě (o šířce až 45 metrů) a směřuji ke koleji. Na křižovatce zjišťuji zajímavý fakt, že signál volno (zelená) pro vozidla trvá hodně dlouho a na přechodu pro chodce čekáte věčnost (až několik minut). To platí pro všechny křižovatky, mimoúrovňové křížení tu není běžné (ani poblíž vestibulu stanic metra).

Dostávám se do slepé uličky, ze které cesta do areálu kolejí nevede. A v tu chvíli mi naproti přichází můj největší nepřítel – opuštěný pes. Proběhne mi mráz po zádech a do ruky pro jistotu beru dlouhý klacek, který mi k nohám přihrála bouře Sabine. Dochází ke krátkému očnímu kontaktu a z jednotlivce se stává smečka (přichází druhý pes). Naštěstí si mě přestávají všímat a já, posílen pocitem neporazitelnosti po preventivním očkování proti vzteklině, se vzdaluji. Na ulicích psi v tmavý večer ještě dosti poštěkují, já už však nacházím průchod do areálu kolejí, kde se setkávám se svým buddym. Buddy je pohodový Rumun, který mi na koleji pouze pro Erasmus studenty poskytuje překladatelské služby a je velice nápomocný.

Pes - přítel člověka, nepřítel civilisty

Koleje mi od prvního okamžiku nepřipadají sympatické. Areálu kolejí se říká kampus, který se zde rozhodně nenachází. Areál spíše připomíná neuspořádané staveniště, kde je náhodně rozházeno 27 budov s kapacitou až 15 tisíc ubytovaných (to je pro porovnání třikrát vyšší kapacita než největší koleje v ČR – koleje Strahov). Areál je z velké části obehnán nevzhlednou betonovou zdí.

Kolej P19 pro studenty programu Erasmus

Na vrátnici svým podpisem stvrzuji dodržování milionu nesplnitelných podmínek a s těžkým zavazadlem se šplhám do nejvyššího pátého patra. Ani pokoj mě příliš nenadchl. Před výjezdem jsem v ceníku ubytování dohledal, že kolej pro studenty přes program Erasmus je dvakrát dražší než pro místní studenty. Sám pro sebe si ulevuji nemístnou poznámku o rasismu, avšak v budoucnu získaná informace cenu vysvětluje. Koleje jsou daleko lépe vybavené. A tak přicházím do pokoje a dozvídám se, že v celé budově není kuchyňka, pračka ani podobné vybavení hodící se na půlroční pobyt. V pokoji se nachází jedna skříň, televize (značky Hyundai, kterou pravděpodobně nikdo nikdy nezapnul), záchod (u nějž stále padá prkénko, což je pro pány značně vysilující), sprchový kout (bez závěsu a zastaralý) a lednice (s překvapením jediná věc bezproblémově fungující). Dále je zde klimatizace, které zatím nebylo potřeba využít. I když možná v jednom případě ano. Topení jede na plný výkon a páčka na ovládání je ulomená, takže topení nelze vypnout. Internet přes kabel se mi bohužel nedaří zprovoznit, wifi připojení zde není a routery jsou dle ubytovací smlouvy zakázané.

Pokoj

Pokoj naštěstí působí poměrně čistě. Výhodou je, že se zde na první pohled nepohybují žádná zvířata, které zmiňují recenze na Googlu. Nevýhodou je, že štěnice odhalíte až po pár dnech. Večer vyřizuji ještě několik administrativních úkolů a po náročném prvním dni lehám do možná zamořené postele, při čemž myšlenka na ikonku Report bug na webových stránkách koleje mi klidnější spaní nepřináší.

Koupelna