Rumunsko na vlastní kůži

Naplánovali jsme si skvělý výlet do srdce Transylvánie. V počtu čtyř účastníků vyjíždíme v šest ráno vlakem do Brașova, kde budeme přestupovat na osobák. Necháváme se odvést do nedaleké vesnice a odtud jdeme do největšího medvědího výběhu na světě. Ten se nachází na kopci a jedinou přístupovou trasou je čtyř kilometrová prašná silnice. Už z vlaku jsem poznal, že jedeme do pasteveckého regionu. První stádo ovcí s pastevcem a poslušným ohařem jsme bezproblémově míjeli na začátku výšlapu. Z prašné cesty je krásný výhled na zamlžené Karpaty. Některé vrcholky poznávám, například kopec s vyhlídkou nad Brașovem nebo lyžařské středisko, kde jsem tehdá sjezdoval. Nedotčená příroda Transylvánie V polovině naší cesty vzhůru detekujeme obávané nepřátele – pastevecké psy. Ovce nikde, bača nikde, dlouhá dřevěná hůl nikde. Hlídači stáda jsou přerostlí hafani střežící chovanou zvěřinu před predátory, jako jsou vlci a medvědi. A člověk-turista. Psi, které máme nadohled, sice nic nehlídají, ale kříží ná

Transylvánie je historicky i přírodně bohatá oblast uprostřed Rumunska. Česky se nazývá Sedmihradsko. Stavebním kamenem Transylvánie je třetihorní pohoří Karpaty. Karpaty prochází zemí ze severu (kde jsou za Ukrajinou napojeny na Tatry) přes střed Rumunska na západ (do Srbska). Tvoří jakousi podkovu a uprostřed té podkovy se nachází právě tajemná Transylvánie, které vládne město Brașov. Čtvrtmilionový Brașov je z jihu obléhaný zalesněnými horami, v kterých je zaznamenán enormní výskyt volně žijících medvědů. Satelitní mapa Rumunska - Karpaty jsou zvýrazněny hnědou barvou, Transylvánie se rozprostírá v "podkově" pohoří Rumunsko zatím není příliš profláklou turistickou lokalitou, můžeme si tedy projít transylvánskou metropoli a blízké okolí bez davů zvídavých cizinců. Ranní vlak nás dostává na brașovské nádraží. Jsme tři, mě s Andreasem doplnil francouzský kolega. Centrum města je schované v zákoutí vysokého kopce, jemuž dominuje nápis BRAȘOV ve stylu hollywoodských pahorků. Bě

Opatření proti šíření koronaviru se až doposud zdála lidská a snesitelná. Roušky se nosí všude ve vnitřních prostorách a při vstupu do obchodního střediska vám čas od času někdo změří tělesnou teplotu. Zatímco v Česku to aktuálně řádí tak, že země trhá světové rekordy, v Rumunsku máme denní přírůstek nakažených zhruba třikrát nižší (a země má dvakrát více obyvatel než ČR, tudíž toho tu je v tuhle chvíli šestkrát méně). V denním počtu zemřelých se rumunská čísla podobají českým, což vypovídá o horší zdravotnické péči na jihovýchodě Evropy. Jazyková bariéra nás naštěstí dělí od každodenního hltání „nových čísel“. V Rumunsku je po volbách a tvrdší opatření se dostávají na scénu. Přituhuje. Ze dne na den se zavírají vnitřní restaurace a kluby. Stravovací podniky smějí vydávat jídla pouze s sebou. Menzy ani neotevřely a občerstvení s hotovými jídly tu neexistují. Na koleji není kuchyňka a elektrické plotýnky jsou v obchodě vyprodané. Začínám si uvědomovat, že nemám co jíst. Vtipy o hladomor

Čeká mě první školní den. Na Politehnice budu studovat druhý ročník magisterského studia se stejnou studijní skupinou jako uplynulý semestr. Dnes je pro mě klíčové zajistit si potřebné doklady na fakultě, které se budou během semestru hodit. Tím méně užitečným dokladem je studentský index, ke kterému již existuje duplikát v elektronické podobě a je tedy spíše nutnou nadbytečností. Druhý doklad je kartička opravňující studenta k cestování vlaky po celé zemi zadarmo. Dopoledne přicházím na místo srazu s fakultní koordinátorkou, která mi pomůže tyto oficiality zařídit. Je mi divné, že mě žene do kanceláře několik kilometrů vzdálené od samotné fakulty. Potkávám se s ní a ona mi přiděluje průvodce. Je to mladý doktorand, který mě nečekaně vede na parkoviště. Tak přeci jen pojedeme na fakultu, jen jsem nečekal, že soukromým autem. Při pohledu na vozidlo jsem byl na vážkách, zda je potřeba k vozidlu nejprve přivolat odtahovku, či je v pojízdném stavu. Z palubní desky čouhají všelijaké dráty.

Za jakým jiným účelem jet na jih Evropy než kvůli moři? Nevím. Proto utváříme malou skupinku cestovatelů a nasedáme do vlaku jedoucího k pobřeží Černého moře. Jedu já, spolubydlící ze Slovenska a nový kamarád z Francie. Naším cílem je jediné známější letovisko omývané Černým mořem – tím je přístavní město Constanța. O této destinaci jsem slyšel od své babičky, která sem jela v době komunismu obdivovat krásy světa. Dnes úlohu Constanțy nahrazuje pro Čechy spíše bulharský Burgas. Za jakým účelem jet na východ Evropy než kvůli sledování absurdit? Nevím. Proto zírám z okna vlaku a pozoruji další a další nezvyklosti a úsměvné odlišnosti, které středoevropský mozek nepobírá. Vidím například auto jedoucí po poli, i když má hned vedle prašnou cestu, nebo hřbitov s náhodně umístěnými hroby snažícími se marně udržet pravoúhlý půdorys. Svižný vlak jede nekonečnými rovinami obohacenými o kravíny bez střech, vysoká napětí putujícími krajinou a navátým odpadem z civilizace. Námořní dekorace Constanț

 „Dobří holubi se vracejí,“ říká jedno přísloví. Nevím, jestli jsem ho někde zaslechl, nebo si ho vymyslel, každopádně v tomto případě jsem tím holubem já. Jsem opět v Rumunsku. V dnešní zapeklité době se dá život plánovat asi jako dobré počasí na vodu. Když si usmíříte boha počasí, možná vás déšť nespláchne se stanem až do řeky. Podobné modlitby spílají k bohu COVID-opatření i všichni studenti, kteří mají jednu z posledních šancí vyjet na studijní pobyt do zahraničí. Po loňském předčasném úprku mé přítomnosti z Rumunska jsem dostal ještě jednu příležitost vyjet do Evropy, a tak jsem se ji chopil. A chopil jsem se ji naprosto bez očekávání, jelikož přílišné očekávání přináší zklamání, zatímco neočekávání přichází s překvapením. Přehodnotil jsem tedy stanovené cíle, které jsem loňský semestr předpokládal za nutné naplnit – místo procestování okolních států Rumunska budu rád za možnost podívat se do nejrůznějších vnitrostátních koutů země a rád bych aktivně vyplnit svůj volný čas trávený