1.3 Zabíjení času (pátek a sobota 14. a 15. února 2020)

Můj spolubydlící z Černé Hory přijíždí až za tři dny a já se zde musím zabavit. Obstarávám si měsíční jízdní doklad na metro a vyrážím do centra. Metro je na velice dobré úrovni. Souprava vlaku je průchozí v celé délce, je čistá, moderní, tichá a rychlá. Veškeré aktivity v centru se dějí v blízkém okolí přestupní stanice mezi třemi linkami Piața Unirii. Je to ohromné náměstí (nebo lépe řečeno velký kruhový objezd), z něhož vychází boulevard směrem k budově Parlamentu. Na opačné straně náměstí se nachází nákupní středisko, kde obědvám. Na Piața Unirii panuje značný cestovní ruch, shází se zde jak cizinci, tak místní obyvatelé. Prohlídku Parlamentu z blízka nechávám na později, procházím si přilehlé uličky a vracím se na kolej.

Majestátní budova Parlamentu vykukující za ekologickými, stoprocentně plastovými mobilními toaletami

Z dlouhé chvíle přemýšlím, co podniknout dál. Vyhledávám možné výlety po Rumunsku na vlastní pěst. Nejprve mě napadají české vesničky v oblasti Banátu, ale brzy tento nápad zavrhuji, protože mi dochází, že zde neexistuje spojení, jak se tam dostat, a ani nejsem schopen se domluvit rumunsky. A jak se tak snažím naučit základy rumunštiny, říkám si: „Budu mít odvahu vydat se sám mimo Bukurešť? Ano? Ne? Ano? Ne?“ Dále se tážu rumunsky: „Da? Nu? Da? Nu? Da? Nuda?“ Tak nudu rozhodně nevolím a vybírám destinaci Timișoara (česky Temešvár) na západě Rumunska. Sháním jízdenku na noční vlak v lůžkovém voze do Temešváru a na cestu zpět do Bukurešti kupuji letenku od Ryanairu za 9,99 EUR.

Večer nasedám do vlaku. Našel jsem správné kupé se svým lůžkem, ale netuším, jak to tu funguje. V kupé je dohromady šest lůžek (vždy tři nad sebou). Do úzké uličky v kupé, která sotva pojme dva cestující, se začínají tlačit další spáči. Nevím, co dělat, tak se raději uklízím do své postele a vyčkávám, až se chaos uklidní. V kupé si vyhlížím mladou spolucestující, u které vidím největší pravděpodobnost, že mluví anglicky. Vyptávám se jí, jak to v nočním vlaku funguje, a ona mě poučuje, že povlečení seženu u průvodčího na konci vagónu výměnou za jízdenku. Shodou okolností je slečna absolventkou stejné univerzity v Bukurešti, kterou budu následující semestr navštěvovat. Taktéž je aktivní propagátorkou výjezdů do zahraničí, a tak se od ní dozvídám zajímavé informace. Po utichnutí konverzace se všichni v kupé pomalu odebírají spát. Čeká nás cesta vzdálenostně srovnatelná s trasou Praha-Košice.

Kupé s šesti lůžky a úzkou uličkou, peřiny a polštáře jsou umístěny na horním lůžku, čisté povlečení se fasuje na konci vagónu

V kupé jsou naštěstí obsazeny jen čtyři postele ze šesti. Kupé vypadá čistě a lůžka jsou vcelku pohodlná. Jen mezi dvěma lehátky je vertikálně málo místa pro cestující větších rozměrů, takže alespoň trochu vzpřímit svou postavu na lůžku vyžaduje pokročilou úroveň jógy. V noci vlak dost poskakuje, ráno se probouzím a zaznamenávám hodinové zpoždění. V umyvadle provedu rychlou hygienu, vracím povlečení a vystupuji v Temešváru.

Stezka podél řeky při ranních pochůzkách Temešvárem

Město je ráno zahaleno mlhou, přes kterou prostupují paprsky slunce. Jdu pěšky po stezce lemující řeku, která protéká kolem centra. Při návštěvě Temešváru je doporučeno ochutnat výborné místní pokrmy. V okénku pekařství si vyhlížím snídani a s radostí vidím slovo, kterému rozumím. Dril rumunštiny v aplikaci Duolingo mě naučil kromě pár slovíček hlavně strategii, jak se vypořádat se složitostí skloňování a časování – jednoduše odignoruji poslední dvě písmena slova, která se „náhodně“ mění, a zaměřuji se na kořen slova. Když jsem v pekařství viděl marar, vzpomněl jsem si na slovíčko măr, tedy jablko. Rozjet metabolismus štrúdlem zní jako skvělá volba, a tak objednávám. Po prvním kousnutí zjišťuji, že má taktika vypořádání se se složitostí gramatiky není stoprocentní a kvůli přehlédnutí diakritiky nad písmenem ă snídám nedobrý koprový závin. Není to však první ani poslední boj s místním jazykem.

Paprsky slunce vytlačující ranní mlhu za příhradovou konstrukcí mostu

Narážím na obrovský trh s ohromnou nabídkou zeleniny, ovoce, nakládaných kompotů a sýrů. Láká mě ochutnat trocha ovčího sýra, a tak svou lámanou rumunštinou objednávám deset deka. Paní s šátkem na mě začne něco drmolit, přikyvuji a najednou dostávám kotel sýra v igelitce. Při placení seznávám, že jsem dostal místo deset deka sýr v hodnotě deset Lei, tudíž si z trhu odnáším necelé kilo sýra.

Mentolový čaj s nákladem sýra po drobném neporozumění

Pokračuji dál až za město, kde mám vyhlídnuté Vesnické muzeum Banátu (oblast s českými vesničkami). Procházím ne příliš zajímavou venkovní exhibicí starých domů a opouštím osadu. Poblíž slyším podivné hlasy, směřuji k nim. Na zeleném placu je skupina cikánů, která si zde pozpěvuje a opéká jídlo v kotlíku. Podle smradu jsou hlavním topivem PET lahve. Jejich přítomnost přesně vystihuje popis kočovníků.

Po poledni se vracím zpět do centra autobusem. Vím, že potřebuji na konečnou, takže není nutné sledovat trasu. Po nějaké době mi připadá, že zatáčíme stále na jednu stranu a že se začínáme vzdalovat centru. Vedle mě však sedí cikánská rodina, která nastoupila stejně se mnou, nepojede přeci zpět na místo, kde nastoupila. Poté už skutečně poznávám cestu, kudy jsme už jednou jeli, a jsem si jist, že se vracíme na původní místo za město. Rodinka se tedy jela jenom projet a já jsem opět tam, kde jsem byl. Na čekání na stejný autobus už nemám nervy, takže popocházím na tramvaj, která mě dováží do centra.

Temešvár je o trochu čistší než Bukurešť, všudy přítomné dráty elektrického vedení však poukazují na to, že se stále nacházíme v Rumunsku. Centrem proudí turisté, já si dávám tradiční jídlo maďarsko-rumunské kuchyně a znaven cestováním zabíjím zbytek času v moderním nákupním centru.

Katedrální chrám

Po nabitém dni odlétám z temešvárského letiště zpět do Bukurešti, kde přistáváme až po půlnoci. Noční autobus mě přibližuje jen na okraj města, protože z centra mezi jednou a třetí hodinou ranní žádný spoj nejede. Dopravní podnik tuto noční pauzu vtipně, avšak trefně nazývá interval 120 minut. Vystupuji a pokračuji tmavými uličkami na kolej. Cestou se ještě zastavuji v nonstop samoobsluze, kterých je po městě hodně. Nikdo mě nepřepadává ani nepronásleduje a já dorážím po čtyřiceti minutách chůze na kolej.