1.6 Začátek studia na Fakultě leteckého inženýrství (úterý 18. února 2020)

Druhý školní den testujeme se spolubydlícím menzu. Menzy jsou tu proslulé svými dlouhými frontami, a tak i my se musíme prostát k výdeji. Univerzitní kantýny jsou na první pohled poddimenzované, ihned je vidět, že celá řada má svůj počátek u kasy, kde lze platit jen hotově. Fascinující je, jak na to reagují ostatní studenti v porovnáním, jak by na to reagovali Češi. Zbytek světa hodnotí situaci naprosto flegmaticky vyřčením, že je tu fronta. Tečka. Já, který se pro tento případ považuji za typického představitele Čecha, hned vidím kapacitní problém na kase, zastaralost používané techniky, neefektivní řízení výdeje jídel a navrhuji řešení, aby vše fungovalo svižněji. Je to tím, že u nás funguje všechno relativně dobře a jsme zvyklý na vysoký standard služeb, který v zahraničí není samozřejmostí.

Máme možnost si vybrat poměrně z široké nabídky pokrmů, poskládání jednotlivých porcí do hlavního chodu si volí sám strávník. Žádné jídlo však nijak neoslňuje, všechny pokrmy zapadají do klasického menu školních jídelen. Po ochutnání jídla složeného z polévky, hlavního chodu a salátu rychle odhaluji chuť rumunského jídla a hlavní přísady. Každé jídlo je kyselé, obsahuje hodně nakyslé zeleniny a postrádá důvod, proč si dát stejné jídlo znovu. Pro ty, kterým připadá strava stejně bez chuti jako mě, je na každém stole ještě připravena lahvička s octem. Oběd dojídám celý, abych vydržel syt po zbytek odpoledne.

Výhled na univerzitní kampus z nejvyššího patra budovy rektorátu, kde se nachází menza

S Filipem navštěvujeme velké nákupní středisko AFI. Stejně jako další rumunská nákupní centra mě udivuje jejich velkolepost a modernost. Toto je však dosavad největší. V shopping mallu se nachází velká prosklená střecha, která působí jako obrovský skleník. V tomto skleníku se nachází kluziště. V dalších částech centra lze kromě nejrůznějších značkových obchodů narazit i na skromný luna park pro malé děti a spousta herních automatů a mašin pro děti velké a největší.

Z obchodního střediska se vydávám na svou fakultu, která se nenachází v hlavním kampusu univerzity Politehnica, nýbrž o několik stanic metra dál v blízkosti hlavního nádraží Gara de Nord. Procházím areálem ne moc úhledně vypadající fakulty a zpytuji svědomí, že jsem hostující fakultu ani jednou nekontaktoval o svém budoucím studiu předem. Z vedení fakulty jsem potkal pouze sekretářku, která mě na dotaz, jestli mluví anglicky, sprostě odbývá. Potřebuji vysvětlit informace uvedené v rozvrhu a nemám koho se zeptat. Zkouším ještě náhodně potkané rumunské studenty, každý se mi snaží velkoryse pomoct, věnuje mi čas, ale já cítím, že odpovídají na úplně jiné otázky a že jsou pravděpodobně ještě více mimo než já.

Dvě mouchy jednou ranou - vypořádání se s teplotní roztažností v kombinaci s vytvořením vstupní branky do budovy po Rumunsku

Grafická podoba zpracování rozvrhu mé studijní skupiny je vtipná. V rozvrhu je předmět graficky uveden takovým způsobem, že začátek hodiny lze odhadnout s přesností zhruba na dvě hodiny. Dále je zde uvedeno místo výuky, které nedokázalo určit pět dotázaných studentů. Vyučující předmětu je označen iniciály bez vysvětlivek, jméno profesora lze pouze odhadnout.

Design vysokoškolského rozvrhu, kde se čas zahájení kurzu odhaduje s přesností na hodiny a vysvětlivky ke zkratkám neexistují

V tento den jsem na fakultě potřeboval zjistit místo a čas zahájení výuky, jelikož to byl můj první předmět s novými spolužáky. Po více než hodinové snaze se dobíráme k závěru, že vyučující by mohl být děkan fakulty. Beznadějně prohledáváme internet, abychom na hlavu fakulty nalezli kontakt na mobil nebo alespoň e-mail. Bez úspěchu. Naštěstí se u sekretariátu mihne profesor zodpovědný za zahraniční studenty, který mi konečně dokáže pomoci. Sdělení, že o mé přítomnosti vůbec nevěděl, mě nikterak nepovzbuzuje (avšak ani nepřekvapuje). Univerzita nezvládla předat informaci o mém příjezdu na fakultu, ale nic se neděje, protože budu s rumunskými studenty studovat obor v angličtině. Dostávám kontakt na děkana a jsem nasměrován do úplně jiného kampusu.

S pomocí děkana na drátě jsem naveden k budově, kde si mě jeden ze studentů vyzvedává. Na svůj první předmět dorážím včas, ostatních pár studentů se pomalu schází. Jak jsem tušil, ve třídě jsem jediným cizincem obklopený více než desítkou Rumunek a Rumunů. Děkan vypadá nadšeně, že se alespoň nějaká zahraniční osoba rozhodla studovat letectví pod jeho střechou, a vede celkem zajímavou přednášku o budoucnosti přehlceného vzdušného prostoru. Moji spolužáci se zdají být v pohodě, zatím si netroufají si se mnou popovídat, nezačnu-li první sám. Tedy až na jednoho, který se mě pokusil draftovat do basketbalového týmu. Zdálo se, že šel na jistotu. Výrokem, že jsem pinkálista, jsem ho očividně zklamal. Hodina končí až večer. Po skončení mířím na rychlou večeři a zpět na kolej. Se spolubydlícím probíráme život v zemích bývalé Jugoslávie a před zalehnutím ještě narychlo sepisuji svoje CV, které je po mě školou vyžadováno.