Rumunsko na vlastní kůži

Pondělí Na tento týden jsem si přichystal výzvu. Protože po všech úvodních hodinách ve škole zahájíme studium naplno, chci v tomto týdnu navštívit veškerou výuku, kterou jsem si naplánoval. To znamená mé povinné předměty vyučované fakultou i volitelné předměty spojené s dobrovolným projektem, na kterém se budu podílet. Bude to nabitých pět dní v týdnu, ale dělám to hlavně pro to, abych věděl, kam nechodit. Takže zvládnu tento týden a časové možnosti do budoucna budou jenom lepší. Tím prvním pokusným předmětem je Eco-design. Přednáška kombinovaná s diskuzí trvá téměř celé odpoledne, je ubíjející poslouchat takové informace o klimatických změnách, které slýcháme denně. Zhruba v polovině kurzu se dostaneme k tématu třídění odpadu a bordel v oceánech. Koukáme na zaneřáděné snímky světových vodních hladin. Přednášející si nějak neuvědomuje, že k tomu přispívá i samotné Rumunsko, jelikož je v porovnání s námi dost pokryté pohozenými plasty. Dostáváme se ke grafu třídění odpadu v Evr

Nedělní plán se nese v podobném duchu jako ten sobotní. Dopoledne své tělo opět nastartovávám v gymu, cvičení už je více dynamické. Poté taktéž jako předchozí den vyhledávám obživu. Vydávám se do obchodního centra a na parkovišti procházím mezi stánky s jídlem, mezi kterými jsem až do teď procházel se sklopenou hlavou. Není to takové to pouťové trvanlivé jídlo převážené z místa na místo, které se před vydáním kydne do fritovacího oleje. Nazval bych to spíš street food. Ve výloze s pokrmy jsou čerstvé směsi různých druhů masa v načervenalém sosu. Dle vzhledu jídla si vybírám svého favorita, dostávám k němu porci hranolek a konzumuji na přilehlé terase. Jsem spatřen mými přáteli Turky, kteří směřují za nákupy, a vyptávají se, co obědvám. Říkám jim, že je to výborné, že vepřové. Moc chutí jsem jim nepřivodil. Já už měl ale naspěch, tak jsme dlouho neklábosili. Chvátám totiž do centra, kde máme sraz na prohlídku 2. největší budovy na světě (po sídlu Ministerstva obrany USA v Pentagonu

Víkend se odehrává ve znamení prozkoumávání centra Bukurešti. Hromadné pochůzky po turisticky zajímavých místech nám zařizují dobrovolníci mezinárodních klubů napříč různými univerzitami. Ještě než se vydávám na odpolední toulky „Malou Paříží“, jak je Bukurešti přezdíváno, uskutečňuji koupi permanentky do lokální posilovny. Nedá se to nazvat nějakou fitness vizí, spíše odreagování, prokrvení se a aktivní využití volného času. Měsíční permanentka zde vyjde levně a vybavení je dostačující pro průměrného atleta. Nevýhodou této cvičírny bývá přehlcení prostoru studenty. Není divu, když je fitness vzdálené od kolejí jen jeden most přes řeku a pár kroků k tomu. Přeplněnost studenty platí jen pro večerní hodiny a jelikož mi rozvrh umožňuje chodit sem dopoledne a večerní návštěvy naopak znemožňuje, neshledávám v tom problém. Po aktivní hodince se odebírám do šatny a připravuji se na odchod z posilovny na kolej. Na podlaze vidím malého švába (malý znamená cca 2 cm, nepředstavujte si ma

Byli jsme informováni o plánovaném provedení postřiku proti všelijaké havěti. Chemické ošetření pokoje je pravděpodobně zaměřeno minimálně na jednoho z následujících škůdců, jejichž přítomnost lze na tamní ubytovně očekávat: hlodavci, švábi a štěnice. Toto preventivní opatření nás nenechává dlouho vyspávat a vyžaduje odstranění všech věcí z podlahy. Po aplikaci chemie se několik hodin nesmí vstupovat do pokoje. Deratizace/dezinsekce se týká výhradně budovy P19, kde jsou ubytovaní pouze zahraniční studenti, a měla by se v intervalu několika týdnů opakovat. Když jsem to probíral s rumunským nájemníkem téže koleje (avšak jiné budovy), povzdechl si, že takového „luxusu“ (míněno chemického postřiku) se ve svém pokoji ani po několika letech obývání ještě nedočkal. Uklízím pohozené věci, vytvářím hromadu na posteli a opouštím kolej. Už po několikáté opět pokouším školní kantýnu. Trefí-li strávník správný čas, ani zde nečeká takovou dobu. Frontě se lze vyhnout příchodem hlavně zpočátku pr

Ve čtvrtek školu nemám, stejně jako v pondělí. Abych se ve všední dny nenudil a zažil něco nového, přidal jsem se do takzvaného projektu Semestr (zajišťovaným programem Erasmus+). Nevím, co očekávat, vlastně jsem o příležitost býti členem projektu požádal už před odjezdem do Rumunska a tento týden jsem účast potvrdil. Dopoledne jdu na úvodní schůzi v domnění, že je to pro mě a ostatní zahraniční studenty jen dobrovolná aktivita navíc, jež poslouží jako zdroj zkušeností do budoucna. Přicházím do třídy a podle uvítacích slov začínám zjišťovat, že jsem jediný dobrovolník, protože ostatní studenti budou v rámci tohoto studia sbírat kredity, podobně jako já na své fakultě. V tom by nebyl problém, jen mě děsí, že jsem byl již plně přidělen do mezinárodního týmu a už nelze utéct. I kdybych chtěl volitelnou docházku vzdát, nemohu nechat náš pětičlenný tým na holičkách. Součástí studijního plánu projektu Semestr jsou v první půli semestru pravidelné přednášky na různá témata týkající s

Rád si každé ráno v Bukurešti přispím, protože mě kromě mírně hlučné stavby pod okny nic nenutí opustit postel předčasně. Budík nastavený na dříve než desátou hodinu ranní mě na notifikační liště mobilu skutečně děsí. Naštěstí dle rozvrhu hodin a všeobecně veškerých aktivit soustřeďujících se v odpoledních až večerních hodinách nepotřebuji vstávat brzy. Tento pobyt se zdá, že bude veden v mírně španělském režimu, kdy bude kladen větší důraz na dopolední odpočinek a příval energie se přesune na večerní hodiny. Při pozdním vstávání většinou nezbývá na bohatou snídani čas, a tak k obědu snídám box z asijské restaurace. Toto jídlo jsem uplynulý večer dostal (a zaplatil) dvakrát při opětovném jazykovém nedorozumění u kasy. Požadoval jsem maso s nudlemi, vidím, že do krabičky s sebou vrství jen maso, tak žádám i o nudle. No a proto jsem dostal box nudlí s hovězím a box pouze s kuřecím a houbami, který mi zbyl k dnešnímu obědu. Po jídle směřuji na sjednanou schůzi s fakultním koordin

Druhý školní den testujeme se spolubydlícím menzu. Menzy jsou tu proslulé svými dlouhými frontami, a tak i my se musíme prostát k výdeji. Univerzitní kantýny jsou na první pohled poddimenzované, ihned je vidět, že celá řada má svůj počátek u kasy, kde lze platit jen hotově. Fascinující je, jak na to reagují ostatní studenti v porovnáním, jak by na to reagovali Češi. Zbytek světa hodnotí situaci naprosto flegmaticky vyřčením, že je tu fronta. Tečka. Já, který se pro tento případ považuji za typického představitele Čecha, hned vidím kapacitní problém na kase, zastaralost používané techniky, neefektivní řízení výdeje jídel a navrhuji řešení, aby vše fungovalo svižněji. Je to tím, že u nás funguje všechno relativně dobře a jsme zvyklý na vysoký standard služeb, který v zahraničí není samozřejmostí. Máme možnost si vybrat poměrně z široké nabídky pokrmů, poskládání jednotlivých porcí do hlavního chodu si volí sám strávník. Žádné jídlo však nijak neoslňuje, všechny pokrmy zapadají do kl

Přichází den, na který všichni studenti Erasmu čekají. Sházíme se v budově rektorátu, kde nás čeká uvítání na univerzitě Politehnica a obdržení organizačních instrukcí. V rozlehlé přednáškové místnosti se schází přibližně 200 zahraničních studentů. Na první pohled vidím ty typické národy, které sem přijely uskutečnit půlroční očistu alkoholem. Vidím zde mnoho Italů a Turků, slyším mnoho Francouzů. Snažím se nesmát při vyslovení arabského jména Salám a hodit tento nelichotivý český humor za hlavu společně se všemi předsudky vůči cizím zemím. Po příjemném uvítacím ceremoniálu se pouštím do řešení administrativních záležitostí. Budova rektorátu v noci Tento den má na kolej dorazit můj spolubydlící, kterým jsem byl pasován na nejlepšího kamaráda ještě před prvním setkáním. Domluvili jsme se předem přes Facebook a setrvali v kontaktu přes WhatsApp. Navíc máme něco společného – jak já, tak on jsme jediní velvyslanci z našich zemí, zároveň jsme pravděpodobně jediní zástupci klanu Sl

Následuje neděle, poslední den volna před zahájením školy a poznáváním nových lidí. Vydávám se metrem na okraj Bukurešti. Zde by se měl nacházet velký bleší trh. Skutečně se zde odehrává. Prodávají se tu ty největší nesmysli, které člověk kdy viděl a vlastně i věci, které spatřil jen málokdo. Atmosféru dotváří hrající hudba ze všech stran a mnoho prodávajících z řad cikánského etnika. Harampádí je na trhu k dispozici každý týden od čtvrtka do neděle Po chvíli jsem si začal psát seznam nejdivnějšího sortimentu na prodej – v žebříčku zvítězily následující produkty: hotelová mýdla, 1 eurocent, rozbité světlo z automobilu, plynová maska, dětské plenky Huggies, kysané zelí, odznaky SS a placky s hákovým křížem. Jestli se někde nachází mé ztracené mobily, jsou určitě tady Po opuštění trhu si jdu vyzvednout starou španělskou kytaru, kterou jsem si vyhlédl na internetovém bazaru. Prodávající pán s potěšením vzpomíná na dávnou návštěvu Prahy a já si přebírám krásnou kyt

Můj spolubydlící z Černé Hory přijíždí až za tři dny a já se zde musím zabavit. Obstarávám si měsíční jízdní doklad na metro a vyrážím do centra. Metro je na velice dobré úrovni. Souprava vlaku je průchozí v celé délce, je čistá, moderní, tichá a rychlá. Veškeré aktivity v centru se dějí v blízkém okolí přestupní stanice mezi třemi linkami Piața Unirii. Je to ohromné náměstí (nebo lépe řečeno velký kruhový objezd), z něhož vychází boulevard směrem k budově Parlamentu. Na opačné straně náměstí se nachází nákupní středisko, kde obědvám. Na Piața Unirii panuje značný cestovní ruch, shází se zde jak cizinci, tak místní obyvatelé. Prohlídku Parlamentu z blízka nechávám na později, procházím si přilehlé uličky a vracím se na kolej. Majestátní budova Parlamentu vykukující za ekologickými, stoprocentně plastovými mobilními toaletami Z dlouhé chvíle přemýšlím, co podniknout dál. Vyhledávám možné výlety po Rumunsku na vlastní pěst. Nejprve mě napadají české vesničky v oblasti Banátu, a