2.4 Nebýt negativní (6. října - 9. října 2020)

Opatření proti šíření koronaviru se až doposud zdála lidská a snesitelná. Roušky se nosí všude ve vnitřních prostorách a při vstupu do obchodního střediska vám čas od času někdo změří tělesnou teplotu. Zatímco v Česku to aktuálně řádí tak, že země trhá světové rekordy, v Rumunsku máme denní přírůstek nakažených zhruba třikrát nižší (a země má dvakrát více obyvatel než ČR, tudíž toho tu je v tuhle chvíli šestkrát méně). V denním počtu zemřelých se rumunská čísla podobají českým, což vypovídá o horší zdravotnické péči na jihovýchodě Evropy. Jazyková bariéra nás naštěstí dělí od každodenního hltání „nových čísel“.

V Rumunsku je po volbách a tvrdší opatření se dostávají na scénu. Přituhuje. Ze dne na den se zavírají vnitřní restaurace a kluby. Stravovací podniky smějí vydávat jídla pouze s sebou. Menzy ani neotevřely a občerstvení s hotovými jídly tu neexistují. Na koleji není kuchyňka a elektrické plotýnky jsou v obchodě vyprodané. Začínám si uvědomovat, že nemám co jíst. Vtipy o hladomoru v tom zaostalém Rumunsku byly před odjezdem dobrým zdrojem srandy. Teď jako by se hladomor stával realitou. Snad brzy najdu způsob, jak se normálně stravovat. Také vím, že si musím dát pozor na vodu. Zkusil jsem skleničku kohoutkové vody, každopádně podle reakce těla raději zůstanu u balené.

Krémová čočková polévka z dovozu chutnala skvěle, akorát byla studená, protože kelímek na kávu, v kterém polévku donesli, nemá potřebné izolační vlastnosti

Rumunský lid už mi začíná lézt na nervy. Zejména starší lidé, u kterých je potřeba něco zařídit. Nikdo z nich neumí ani ceknout anglicky a všechno řeší s hrozně důležitým výrazem, jak kdyby na jejich počínání stál chod celé země.

Občas se snaží pomoct, ale většinou tím vše jen zkomplikují. Například tápete-li s výběrem a koupí správné jízdenky v elektronickém kiosku s anglickým menu, rumunští aktivisté vám jazyk přepnou do rumunštiny a naklikají jízdenku, která by se hodila jim samotným. Když jsem si byl koupit měsíční „lítačku“ na metro, paní v okénku nestačil k doložení totožnosti evropský pas ani občanka. Nejdříve se šla s mým pasem radit do jiné budky ve vestibulu metra, chránili ji při tom tři securiťáci, pak se vrátila a sprostě mě odbyla. Chtěla vidět rezidenční kartu s trvalým pobytem. O členství v EU asi ještě neslyšela. Zkouším štěstí na jiné pobočce. Vystojím si půl hodinovou frontu a u okénka si vyčkám čtvrt hodiny, než tři paní vše ověří v počítači a umožní mi koupit si zlevněný kupón na podzemku.

Je to trochu policejní stát. Všude vidíte policisty, vrátné, hlídače, ploty, závory… Vyloženě vás nepronásledují, ale cítíte, že se s nimi nechcete dát do křížku. V historickém centru jednoho z turistických měst zavládla nepsaná povinnost nosit ochranu dýchacích otvorů. Na okraji centra na ulici nás odchytl policista, který nám pravděpodobně vyčítal nenasazenou roušku. Tušili jsme, o co jde, a tak jsme hbitě nahodili masku. Během toho jsme se slušně optali, jestli by nám to mohl zkusit říct anglicky, a to už začal vyhrožovat, že tento přestupek tedy budeme řešit v angličtině. Nemá cenu se dohadovat, oni mají vždy pravdu a diskuzi je lepší ihned ukončit a zbytečně je nedráždit.

V takovýchto budkách se shlukují strážníci, kteří důležitě plní nařízení shora

V Bukurešti jsou obytné domy, průmyslové oblasti, služby, školy a další budovy zpravidla umístěny v oplocených areálech. Když jsme se chtěli dostat do univerzitního kampusu nebo jím jen projít, bylo nám to ostrahou zakázáno bez podání důvodu. Pro nás to znamená prodloužení cesty možná o 15 minut a stejně do areálu vlezeme dalším vchodem, kde nikdo nehlídá.

To byl výčet negativ jednání s místními. Jsou svázáni zbytečnými pravidly, která nikdo nechápe, nicméně státní zaměstnanci na jejich plnění striktně dohlížejí a místní obyvatelé se nepídí po důvodu vyžadování těchto nesmyslů. Tyto kárající pracovníky poznáte snadno – mají ošuntělou uniformu, zdržují vás a zásadně neumí ani slovo anglicky.