2.1 Dobří holubi se vracejí (pátek 2. října 2020)

 „Dobří holubi se vracejí,“ říká jedno přísloví. Nevím, jestli jsem ho někde zaslechl, nebo si ho vymyslel, každopádně v tomto případě jsem tím holubem já. Jsem opět v Rumunsku. V dnešní zapeklité době se dá život plánovat asi jako dobré počasí na vodu. Když si usmíříte boha počasí, možná vás déšť nespláchne se stanem až do řeky. Podobné modlitby spílají k bohu COVID-opatření i všichni studenti, kteří mají jednu z posledních šancí vyjet na studijní pobyt do zahraničí.

Po loňském předčasném úprku mé přítomnosti z Rumunska jsem dostal ještě jednu příležitost vyjet do Evropy, a tak jsem se ji chopil. A chopil jsem se ji naprosto bez očekávání, jelikož přílišné očekávání přináší zklamání, zatímco neočekávání přichází s překvapením. Přehodnotil jsem tedy stanovené cíle, které jsem loňský semestr předpokládal za nutné naplnit – místo procestování okolních států Rumunska budu rád za možnost podívat se do nejrůznějších vnitrostátních koutů země a rád bych aktivně vyplnit svůj volný čas trávený na pokoji. Pokud opatření začnou přitahovat řemeny, snad zůstanou k dispozici alespoň základní kameny mého Erasmu, které jsou shodou okolností uvedeny v doméně webu mé fakulty – aero.pub.ro. Tato klíčová slova mi snad umožní prohloubit znalosti v letectví, navštěvovat se v restauračních zařízení a podívat se po Rumunsku.

…

Jak to vlastně minulý semestr skončilo? Těsně před zavřením českých hranic jsem pláchnul z Rumunska domů a pokračoval v započatém studiu na dálku. Do Rumunska jsem se tehdy už nepodíval a zkouškové období jsem zvládl distančně. S pomocí internetu jsem se napojil na vlny Bukurešti a zkoušky složil s pěknými známkami, na které jsem na ČVUT málokdy dosáhl. Zkoušky nebyly zadarmo, ale celkové hodnocení studijních výsledků bylo dost mírné.

Obdivuji načasování zkoušek – termín ať už testu, prezentace nebo obhajoby v pátek večer či v sobotu odpoledne mě fascinoval. Má profesor během všedních dní tolik práce, že nechává školní povinnosti na víkend? Nebo to jsou vlastnosti pozůstalé po dekádách života v socialismu, kdy se plán plnil na více než 100 procent? Těžko říct, ale ostatní studenti se nebouřili a přišlo jim to normální.

Na zimní semestr jsem se mohl přihlásit na opakování mého nepříliš povedeného Erasmu. Lákalo mě si zahraničí v Evropě zopakovat, a tak jsem opět vyhledával destinaci, kam vyrazit. Rumunsko jsem měl jako „nouzovku“ – přežít se tam dá a už tam znám místní tipy & triky. Pokukoval jsem ještě po pobytu v hlavním městě Polska. Varšava je značně modernější město než Bukurešť, ale složitost mezifakultní smlouvy mi to znemožnila. Tak vyhrála opět Bukurešť – město, které sice má své mouchy, ale nachází se v málo probádaném tajemném Rumunsku.

…

Napětí před odjezdem do Rumunska stupňuje kromě sledování rozrůstajícího se seznamu rizikových oblastí i fakt, že ještě 24 hodin před plánovaným odletem nemám letenku. Váhám mezi dražším letištěm v Praze a komplikovanějším letištěm ve Vídni. Vyhrává last-minute cena letenky, kterou se mi daří koupit za 10 EUR, nepočítám-li několikanásobný příplatek za zapsané zavazadlo.

V pět ráno vyjíždím vlakem z Českých Budějovic do Vídně. Cesta je to sice delší, ale o to má více přestupů. Pár hodin se plížím po letišti, navštěvuji vyhlídkovou terasu na střeše terminálu a těším se, až budu sedět na palubě. Vše jde bez větších obtíží a po jedna a půl hodinovém letu sedám v Bukurešti, ve městě a krajině, kterou z okénka poznávám.

Po těchto chátrajících nesmyslech se mi stýskalo - travelátor u hlavního nádraží

Tento výjezd už nebudu jediným Čechem na Politehnice. Letos se zde máme sejít dokonce čtyři. Andreas, spolužák z vysoké školy v Praze, na mě čeká na letišti v Bukurešti, kam přilétl chvíli přede mnou. Společně sdílíme cestu autobusem na studentskou kolej P19 pro zahraniční studenty, která mi je dobře známá z loňského roku. Cestou si osvěžuji rumunskou architekturu a vidím, že tu během mé nepřítomnosti vyrostlo pár nových administrativních budov a byl dostavěn silniční most. Stále platí, že se buduje rychle, ale stavby postrádají smysluplnější koncepci.

Před odletem jsme žádali o ubytování na koleji a s Andreasem jsme se dohodli tak, že budeme bydlet odděleně a zkusíme to nejprve se zahraničním spolubydlícím. Hrdinně jsme dorazili na vrátnici bez místního tlumočníka, ač jsme si byli vědomi jazykovou bariérou. Check-in proběhl za pomocí gestikulací rychle. Drobné pochybení se však událo. V rozporu s našimi žádostmi o bydlení s cizincem jsme byli sestěhováni do jednoho pokoje. Možná se u paní bytné prokázala neznalost nedávné historie – Andreas je totiž Slovák, teoreticky nás tedy považuje za zcela odlišné země. Ale asi ji spíš přesvědčil fakt, že se ubytováváme ve stejný okamžik najednou, proto nehleděla na vyplněné formuláře a dala nám klíč dohromady. S Andreasem jsme se shodli, že je to snad správný krok a budeme bydlet spolu. Dostáváme pokoj v prvním patře. Pokoj je vybaven dle očekávání – hlavní obývací místnost a trochu sešlá koupelna. Proti létající havěti a zlodějům bez důvtipu máme v okně síťku. Na podlaze nalézáme i obávaného švába, který se vesměs vyskytuje po celé Bukurešti.

Můj spolubydlící je v pohodě, vcelku milý tvor

Ještě týž večer se vítáme s dalšími studenty Erasmu před kolejí. Schází se zde okolo dvaceti studentů, všichni už v Bukurešti pár dní před naším příjezdem strávili. Na řadu přichází picí hra Flanki, která má svůj původ v Polsku. Hrají dva týmy o stejném počtu účastníků proti sobě. Každý hráč má plnou plechovku piva, týmy se postaví na lajnu čelem k sobě a mezi ně se postaví předmět, který se shazuje tenisákem. Tým, který míčkem zasáhne předmět a shodí ho na bok, má privilegium pít pivo až do doby, než soupeřící tým předmět opětovně nepostaví a nedoběhne pro míček. Poté se do předmětu trefuje druhý tým a na přeskáčku se pokračuje. Vyhrává tým, v němž všichni hráči zcela vyprázdní své nápoje do sebe. Prohrávají nešikovní vrhači míčků, respektive horší píči.

Touto adrenalinovou hrou jsme se zabavili až do doby, než nás rozpustila policie. V Rumunsku se alkoholové dýchánky na veřejných místech nerady vidí, a tak jsme museli zalézt dovnitř koleje. Na policejní razii mi sedí přepracovaný 3. Newtonův zákon – „Každá erasmácká akce vyvolá zbytečně přehnanou policejní reakci.“ Chvíli jsme se ještě družili ve vnitřních prostorách a já si šel po dlouhém dni lehnout. Kousání od živočichů během spánku si snad má hlava jen vsugerovala.