2.9 Výlet Temešvár-Oradea-Kluž (19. listopadu – 24. listopadu 2020)

S třítýdenním předstihem kupujeme letenky na západ Rumunska. Nízkonákladový dopravce Blue Air láká jednosměrnými letenkami po vnitrozemí za 10 EUR, což je cena shodující se s doplatkem lůžka v nočním vlaku. Do košíku vkládáme let Bukurešť-Temešvár a vzápětí nakupujeme Kluž-Bukurešť. Na cestování a přesun vlakem z Temešváru přes Oradeu do Kluže máme 5 dní. Nabalují se k nám další kamarádi a nakonec nás letí osm.

Ve čtvrtek večer přistáváme v Temešváru. Jednou už jsem zde byl, tak napomáhám koordinovat pohyb erasmácké vřavy z letiště do centra. Máme kontakt na zahraniční studenty z Temešváru, a tak je jdeme večer navštívit do kampusu. Potkáváme i dvě Češky, které si rády popovídají a které nám nabízejí provedení po městě následující den. Týž večer chvátáme na ubytování, abychom byli do večerky zpět. V Rumunsku je zákaz vycházení po 23. hodině. V stylovém hostelu posloucháme hudbu až do noci a oslavujeme narozeniny jednoho z nás.

Katedrála; na přilehlém náměstí vypukla v prosinci roku 1989 rumunská revoluce (protikomunistický převrat)

Erasmus studenti působí jako magnet. Vždy se někde vyrojí a utvoří vřavu. O tomto mínění se přesvědčujeme následující ráno při opouštění hostelu. Na ubytovně nás střídají další erasmáci z Bukurešti, někteří se vzájemně známe od vidění, další mají společné přátele, zbytek se potkal na párty na opačném konci Evropy… A takhle to probíhá na každé akci. Procházíme si malé, ale pěkné centrum a jdeme navštívit muzeum komunismu, aby se i zápaďácké národy pokochaly. Výstavu typických komunistických spotřebičů a kýčů vytvořil mladík ve sklepení domu. K vidění je spousta věcí, které prošly i československými domácnostmi. Muzeum působí dost originálně, v přízemí se nachází kavárna, kde hraje Pink Floyd utvářející kontrast mezi životem ve Východním bloku a touhou po přiblížení se západu. Je to scéna jako z Pelíšků.

Skvosty 2. poloviny 20. století

Ještě jednou si procházíme město a třídou s první elektrickou pouliční lampou v Evropě míříme na nádraží. Tři hodiny nám trvá přesun vlakem do Oradey. Oradea je pěkné město ležící poblíž státní hranice s Maďarskem. Slyšeli jsme, že tato západní rumunská města vypadají úplně jinak, než zanedbaná Bukurešť a její okolí. A skutečně – člověk se tu cítí daleko příjemněji, neobklopují ho elektrické dráty na každém kroku, systém městské hromadné dopravy vypadá moderně, odpadky patřící do koše jsou v koši a chodník není jednolité parkoviště. Ubytováváme se v centru a celý večer řešíme problém se zámkem vchodových dveří. Paní bytná je důchodkyně a mluví všemi jazyky, jen ne anglicky. Jazyková bariéra nás nehorázně zabavuje, nýbrž paní nechápe, že dveře zamknout lze, ale ohnutý klíč již není možné vytáhnout. Konečně využíváme základní znalosti rumunštiny obohacené nejrůznějšími cizojazyčnými slůvky. Strop je, když s ní Andreas mluví maďarsky. Paní má speciální grif na vytažení klíče, který postrádáme. Nakonec jsme se dohodli tak, že za námi ráno zamkne. O chvíli později nastává další tematický bonmot – Aša se zamkla v koupelně a nemůže se dostat ven. Západka nekvalitního zámku zůstala v poloze zamčeno, takže je potřeba nějak vysadit dveře. Naštěstí jsou rumunská futra tak ledabyle ukotvena, že lze dveře s panty zvenčí posunout a chudinku vysvobodit. Tahle sranda dokáže hravě přeměnit koupelnu v hladomornu.

Čisté upravené náměstí

Následující den si půjčujeme dvě Dácie z autopůjčovny a po vzoru českých vesnic v Banátu jedeme do slovenských vesnic v oblasti Bihor. Slovenská komunita v Rumunsku není nijak známá, přestože zde žije podstatně více Slováků než Čechů v Banátu. Za poletování sněhu projíždíme slovenské vesničky čítající téměř 30 obcí nedaleko od sebe. Portugalci vidí poprvé padat sníh. Dáváme si halušky a obdivujeme zasněžené kopce.

Nedotčená krajina Bihoru

Situace slovenské komunity je od Banátu odlišná. Vesnice nejsou tolik izolované, na Slovensko to je autem celkem blízko a dá se tu snáze žít. V nově vystavěném dřevěném hostinci nám Moravák přibližuje život místních. Slováci dlouho neměli kde se scházet, tak jim postavil roubenou hospodu s lidovými cenami. Za večer se tam klidně sejde i 170 místních a společně hodují. Pán z Moravy nám vysvětluje základní odlišnost v přístupu k životu Čechů a Slováků pobývajících v Rumunsku. Mladí Češi z Banátu nadobro odcházejí za hranice a své stárnoucí rodiče nechají napospas osudu se statkem. Zatímco u Slováků v Bihoru vždy zůstane jeden potomek v domácnosti staraje se, opatrujíc a pečujíc o rodiče, zbytek bratrů a sester pracuje v zahraničí a finančně zajišťuje matku, otce a sourozence-pečovatele. I proto se zdá setrvání slovenské menšiny v Rumunsku udržitelnější.

Slovenská základní škola

Projeli jsme většinu slovenských vesniček, potkali dvě děti na odlehlé silnici mezi poli, které mluvily vzorovou slovenštinou, počkali, než nás bezpečně míjí stádo krav jdoucí proti nám po silnici, a za šera se vracíme na ubytování do Oradey. Následující den odevzdáváme půjčené Dácie a procházíme si krásné město. Je tu hromada kostelů, střídají se katolické a ortodoxní. Výjimkou nejsou ani synagogy. V areálu pevnosti s půdorysným tvarem hvězdy narážíme na nedělní mši vedenou zcela ve slovenštině. Bylo překvapující, kolik jich v Oradey žije.

Korida

Města na západě Rumunska jsou výrazně hezčí než na východě. Každá z navštívených obcí nám sympatickým centrem připomíná Brno. Troufl bych si tvrdit, že jsem v Německu. Jak je možné, že je hlavní město tak odstrašující příklad, když to na opačné straně země funguje? Je vidět, že setrvačnost mentality trvá dlouhou dobu. Rumunsko bylo před sto lety poslepováno z více území (například části Rakouska-Uherska, Valašsko, Transylvánie, Moldávie). Rozdíl ve vnímání okolního světa se v Rumunsku ani po tolika letech nevyrovnal, proto je vidět znatelná odlišnost v přístupu k veřejnému prostranství mezi západem a východem země.

Výhled na Oradeu z vrchu

Poslední dva dny trávíme v Kluži, která se nachází tři hodiny daleko od Oradey v Transylvánii. Kluž má přes tři sta tisíc obyvatel, opět se jedná o krásné historické město s pokrokovou městskou hromadnou dopravou. Přítomnost velkého množství Maďarů (až 20 %) dokazuje četný výskyt maďarských nápisů. Počasí nám moc nepřeje, často máme zataženo a mrznoucí teploty z nás vytahují zbytky energie. Vnitřní prostory restaurací jsou zavřené, tudíž jediný nástroj, který nás zahřívá, je konzumace pálivé papriky na terase maďarské restaurace při teplotách pod nulou.

Katedrála v Kluži

Z Kluže děláme výlet do Turdy. Najít zastávku autobusu byl boj, protože mimoměstské linky nemají označníky ani potřebné informace o spoji na internetu. Nakonec jsme zahlédli jeden z minibusů stojící na červenou uprostřed čtyřproudé jednosměrky, tak jsem se vrhl mezi auta a optal se řidiče, kde máme čekat. Salina Turda je ohromný solný důl přístupný veřejnosti. Podzemní těžební prostory byly nedávno zrenovovány a dnes se jedná o největší důlní muzeum na světě. Pod povrch vstupujeme dlouhou štolou, kterou kdysi vedly koleje. Na nich se ve vozících převážela vytěžená sůl na povrch pro další zpracování. Muzeum v dole nám pomáhá pochopit princip těžby. Ve třech ohromných jámách kopáči hledali žíly hydroxidu sodného v hornině a vydolovanou sůl potřebovali dostat nahoru k podzemní železnici. Kýble se solí byly vytahovány šachtou s pomocí koňské síly. Koně chodili dokola jako v manéži, čímž roztáčeli „kolotoč“, který navíjel lano a vyzvedl produkt ze dna dolu.

Statní hřebci generovali otáčivý pohyb navijáku; koně strávili zbytek života pod zemí, na přímém slunečním záření by oslepli

Nejhlubší těžební jáma je kuželovitého tvaru a měří na výšku 90 metrů. Na zatopené části dolu si můžete pronajmout loďku a proplout se kolem uměle vytvořeného ostrůvku pro návštěvníky. Ve vedlejším zpřístupněném důlním prostoru je řada atrakcí. Lze si zahrát stolní tenis, minigolf, billiard nebo se protočit na ruském kole. To vše je doplněno světly a designem připomínajícím kosmickou loď. Dýchání solných výparů (haloterapie) je zdravá pro lidské tělo, proto v této fascinující podzemní díře rádi trávíme čas. Je k neuvěření, že všechno tohle vyhloubil člověk bez použití dynamitu.

Ostrov je umístěný uprostřed zatopeného vydolovaného prostoru, důl má průměr 75 metrů

Po návratu z dolu do Kluže máme čas si projít osvětlené město za tmy, následující den neosvětlené město za světla a potulování ukončujeme odjezdem na letiště. Na zastávce v centru, z které autobus na letiště odjíždí, je možné získat jízdenku zdarma. V rámci podpory pohybu byl na stanici nainstalován automat počítající dřepy. Za dvacet dřepů vám vytiskne jízdní doklad. Pro nicnetušící kolemjdoucí sice působíte komicky, ale kdo si chce “předplatné“ na MHD vydřepovat, není to zas taková námaha. Cesta letadlem do Bukurešti byla rychlá, ušetřila nám plno hodin jinak strávených ve vlaku a nabídla výhled na Karpaty, do kterých občas chodím na hiking. Během výletu jsme viděli podstatnou část západního Rumunska. Navštívená města nás okouzlila a dovedla k závěru, že hlavní město nemusí být vždy obrazem a dominantou celé země.

Sportem ku zdraví! A dopravě zadarmo