2.10 Návštěva středověkých městeček v karanténě (29. listopadu - 1. prosince 2020)

Sotva jsme se před pár dny vrátili z Transylvánie a už tam jedeme znovu. V našem hledáčku jsou tentokrát menší středověká města známá svým zachovalým historickým duchem. Cesta do středu země trvá šest hodin vlakem. Část erasmáků zahájila putování již o pár dní dříve, přijíždějí nám tedy naproti z opačného směru – od Kluže. Spicha si dáváme v Sighișoaře a setkává se nás rekordních 15 výletníků! O tom, že je tento zájezd těžké zmanagovat, se přesvědčujeme celý třídenní výlet. Každý vás chce následovat, ale jednotnost názoru, co dělat v takovém počtu, nikdy nevznikne.

Historické centrum Sighișoary je zapsané na seznamu památek UNESCO. Po příjezdu na nádraží to tak zprvu nevypadá, jelikož na zaprášené silnici potkáváme jen pár chamtivých taxíků, ale postupně se na kopečku objevuje historická zástavba původního města. Procházíme kolem kostelíka vystavěného pro obyvatele s leprou (malomocenství). Toto onemocnění uvrhlo infikované do izolace. Před dávnými věky byli nemocní soustřeďováni ve speciálních koloniích utvářejících osady. Poslední dosud fungující středisko pro malomocné (tzv. leprosárium) v Evropě je právě v Rumunsku. Údajně v něm žije pár jednotek až desítek nakažených.

Pouliční život Sighișory s Hodinovou věží

V centru města to už oplývá životem trochu víc. Dominantou obce je robustní věž s (asi nefunkčním) orlojem. Prošli jsme si muzeum ve věži a z vyhlídky ochozu se porozhlédli po okolí zahaleném nízkou oblačností. Hlad jsme zahnali domácím langošem, který byl dobrý, ale něco mu chybělo. Konkrétně kečup, neboť ho na smaženou placku s ovčím sýrem v zásadě nedávají. Středověké centrum jsme dopodrobna prošmejdili a po setmění čekáme na vlak do nedalekého Mediașe, kde máme zajištěné ubytování na dvě noci.

Nezapomenutelné večerní cesty na nádraží

Ve městě není ani noha a my bydlíme přímo na náměstí. Paráda. Pán bytný nám předal klíče od čtyř vyhřátých pokojů a jen tak mimoděk se zmínil o tom, že je Mediaș v karanténě. Takže jsme se právě omylem ubytovali na tři dny ve městě, které teoreticky nesmíme opustit, jsme v zamořeném kraji v patnácti rozdováděných lidech a bydlíme kousek od policejní stanice. No neradi bychom platili tučnou pokutu nebo tu zůstali zavření po dobu dalších dvou týdnů, tak alespoň každý poctivě vyplňuje elektronický formulář s údaji, kam jde a kde bydlí. Nevím, jestli by nám jako cílová destinace Gara Mediaș bylo při případné kontrole vše odpuštěno, nicméně mohla by to být přinejmenším polehčující okolnost. Třeba že si jdeme na nádraží koupit pouze kafe z automatu. Na naši obranu – všude nosíme roušky, procento nakažených tu není větší než v Česku, města s karanténou jsme kontrolovali pár dní před odjezdem a tiše doufáme, že už jsme všichni promoření.

Následující ráno se vydáváme ze zakázaného města na venkov. Bez komplikací ujíždíme vlakem do polí, odkud nás čeká deseti kilometrová vycházka do UNESCO vesnice Biertan. Cestu si zpestřujeme lovením gumových žížalek z vodky. To pravé zpestření nám však stojí přímo v cestě – musíme projít cikánskou vesnicí. Patnáct cizinců prochází obcí, jež zřídkakdy zavadí o tuláka, natož turistu. Romů v Rumunsku není zas tolik, jak se povídá. V žádném případě neplatí, že všichni Rumuni jsou cikáni. Je to menšinové etnikum stejně jako u nás. Obvykle to jsou bezproblémoví lidé, kdy ženy poznáte podle tradičního barevného šátku na hlavě. Muži na venkově pracují jako sedláci. Ale tahle vesnice se liší v tom, že část vísky je vyloženě cikánské ghetto, z kterého se ozývá hudba a pokřikování. Pár místních nám jde naproti, děti mezi námi prolézají a začíná se to kolem nás shlukovat, takže radši „bereme roha“, než jich bude víc než nás. Zrychleným krokem procházíme vesnicí po průjezdné silnici lemované strouhami, v kterých mě zaujala barva odpadní vody. V celé délce stoky teče čůrek hnědočerveného zbarvení, jako když na Vánoce porcujete kapra. Radši bych se nepídil po tom, co se porcuje na dvorcích této osady a co/kdo je původcem krve ve strouze.

Na kopci začíná ghetto

Konečně přicházíme do Biertanu. Místo zapadlého kostela stojí na návsi velké opevnění, které odlišuje Biertan od ostatních vsí. Opevněný kostel je obehnán kamennou hradbou. Ta nás bohužel dovnitř nepouští, jelikož je pokladna dnes zavřená. Vesnice byla založena německými kolonizátory nazývanými Sedmihradští Sasové. Němci se zde usadili od 12. století a jejich přítomnost je znát na zdejší architektuře od Brașova až po Kluž. I když je to pěkné místo k navštívení, Rumunům ani nestojí za to, aby tu zřídili maršrutku či autobus. Takže část z nás čeká pěší túra na železniční stanici, zbytek se domlouvá s místními na odvozu na nádraží za úplatu. My, co jdeme pěšky, volíme jinou trasu než původně. Míjíme značku varující před nočním výskytem medvědů, přecházíme kopeček s námrazou a po průchodu schovanou zemědělskou vesnicí se setkáváme se zbytkem ve vlaku.

Neprostupná zeď nás nepouští dál

V pořádku dorážíme do Mediașe, nakupujeme v obchodě a z ubytování objednáváme pizzu. Jak by řekl Kazma: „Ještě pořád nás nezavřeli.“ Dva erasmáci se od nás odpojují a jedou večer do Bukurešti o den dřív. Zpětně od nich dostáváme report, že byli na vlakovém nádraží kontrolováni policií. Pohotově si vymysleli, že v izolovaném Mediași pouze přestupují, takže se jakémukoliv popotahování vyhnuli.

Toulání se samotou

Nám jede v šest ráno vlak a obávám se, že by nám výmluva s přestupem na jiný spoj u prvního ranního vlaku nevyšla. Naštěstí strážníci ještě spí, takže se žádné doptávání se nekoná. Jen co jsme očistili náš štít odjezdem z Mediașe, přichází zpráva, která nás už nemůže rozhodit. Politici se ráno rozhodli obnovit karanténu v Alba Iulii. Naše destinace na dnešní den? Historické město Alba Iulia. Po příjezdu na nádraží nás vítá politický protest, a tak raději sedáme na maršrutku, odvážíme se z Alby Iulie do Sebeșe a vyrážíme na procházku ke skalám.

Ranní čekačka na vlak

Už z dálky vidíme narůžovělé skalní útesy. Potřebujeme překonat nepřemostěnou liniovou stavbu. Konečně tu je dálnice, ale na pěší se zapomnělo. K náspu vcházíme proraženým plotem a nalézáme nejbližší propustek. Vyschlou vodní rourou se dostáváme na opačnou stranu dálnice a po prašné cestě pokračujeme k rokli s jedinečným geologickým útvarem. Přírodní rezervace předvádí umění eroze v praxi. Miliony let působení vody a větru vytvarovalo krásná členitá skaliska, příměsi v hornině je obarvily na červeno. Na cestě zpět nás míjí stádo ovcí, které následují baču na pastviny u skal. Než si ovce budou moci prohlédnout načervenalá skaliska z blízka, my už jsme zpět v Sebeși připraveni vrátit se do Alba Iulie na odpolední program s následným odjezdem vlakem do Bukurešti.

Skály na dohled

Dnes je státní svátek sjednocení Rumunska na počest 1. prosince 1918 a hromadná doprava se nám to snaží připomínat na každém kroku. I když jsme se osobně dotazovali řidiče maršrutky, odkud a v kolik pojede zpět do Alba Iulie, řekl nám sice čas nesedící s jízdním řádem, ale věřili jsme, že dorazí. Toho řidiče už jsme nikdy neviděli, stejně tak autobus zapsaný v jízdním řádu na internetu nebo jakýkoliv jiný svoz. Tak jsme se museli nechat odvést třemi vozy taxislužby.

I přes peripetie s dopravou jsme viděli krásné věci

Vzhledem k našemu počtu raději kupujeme jízdenky na vlak do hlavního města v předstihu. Máme ho sice jako studenti zdarma, ale na pokladně je potřeba ověřit totožnost a zadat spoustu číslic do systému. Naše dnešní trápení s dopravou pokračuje. Poté, co paní pokladní naťuká vše do počítače a nechá vytisknout deset jízdenek, nás informuje, že osobák, který nás má dovést k dálkovému vlaku, nejede. Bába je nepříjemná, vyřvává něco rumunsky a není ochotná nám jakkoliv podat pomocnou ruku (třeba přerezervovat jízdní doklad na noční spoj nebo změnit město odjezdu). Posílá nás na autobus, který obvykle jezdí s intervalem 20 minut, ale dnes žádný nejede. Takže nestíháme navštívit město ani jakoukoliv památku poblíž a doufáme, že aspoň stihneme ten vlak domů. Opět nás zachraňují taxíky – ty jediné dnes fungují. Dvaceti kilometrový odvoz naštěstí nebyl drahý a dopravil nás k vlaku včas. Jsme rádi, že se dnes dostaneme zpět. Rozhořčení z běhání mezi autobusákem a vlakáčem postupně upadá a v jedenáct večer úspěšně vystupujeme v Bukurešti. A i když už je zákaz vycházení, nemusíme do karantény.