2.19 Poslední zábava (únor 2021)

Ani poslední měsíc pobytu jsem nezahálel. Porval jsem se se zkouškami a každý den podnikl nějakou aktivitu se svými kamarády. Dvakrát jsem byl na bruslení na velké ledové ploše s mantinely v parku. Bruslení bylo super a v centrálním parku bude kluziště pravděpodobně až do doby, než ho vystřídají zatopená jezírka s fontánami. Na okraji Bukurešti jsme narazili na velké ruské kolo, které i přes jeho průměr 60 metrů není odnikud vidět. Je totiž v dolíku u jezera a jak není na očích, moc se o něm neví. Jednou jsme se protočili a hned se přesunuli na horskou dráhu. Je paráda, čím vším se dá vyplnit volný čas.

London Eye v Bukurešti

Dalšími aktivitami byly návštěvy různých muzeí. V muzeu umění jsem navštívil jak rumunskou, tak evropskou sekci (vstup je první středu měsíce zdarma), dalšími byly muzeum geologie, vojenské muzeum a v leteckém jsem byl rovnou dvakrát. Ještě jsem k tomu přidal muzeum hodin v Ploiești, městě necelou hodinu od Bukurešti, kde mě spíše než kapesní hodinky zaujala tramvaj vybočená z kolejí, jež přeskočila dva obrubníky a zastavila se až v parku o strom. Pokácela ho.

Sakra, co tam dělá?

V rámci jednodenního výletu jsme si ještě jednou střihli Brașov. Je to takové vzorové město Transylvánie a historické centrum nadohled horám neomrzí. Navštívili jsme tam ZOO, která je pěkně zapracována do okolní krajiny. Částečně se nacházela v lese, což vedlo k vytvoření vnějšího robustního plotu proti zvídavým medvědům z přírody. Uvnitř zoologické zahrady byl též plot chránící návštěvníky, ale tentokrát před exhibovanými medvědy žijícími v zajetí. Je to celkem paradox procházet se mezi dvěma ploty za účelem jednoho medvěda ze ZOO vidět a druhého z divočiny nevidět.

Ulička bezpečí mezi predátory

Další zábavu jsme prožili na periférii Bukurešti. Naše skvadra byla dostatečně početná na airsoft. Většina z nás byla absolutními začátečníky, takže to pro nás byl celkem adrenalin. Herní aréna se kromě vnitřního prostoru nacházela zčásti i venku. Hráli jsme dva týmy proti sobě. Zásah plastovou kuličkou tolik nebolel, jak bylo avizováno. Pár dní poté jsme nasedli do dodávky a opět jeli na hranici města. Naším plánem bylo navštívit další z bukurešťských pevností, které hlídaly město. Dvě už jsem dříve prolezl, ale tahle měla být speciální. V komunistické době sloužila jako vězení. Dojeli jsme k ní, ale byla v areálu skutečné stále fungující věznice. Dostat se tam snad dá jen s místním průvodcem, kterého se nám nepodařilo sehnat. Tak jsme popojeli pár kilometrů k další, o něco méně zajímavé, ale zcela přístupné. Dlouhé podzemní chodby nás vždy nalákaly nějakým směrem, ale brzy skončily. Nekončí tak, že by byly nedokončené, ale jejich pokračování je zastavěné zdí nebo zasypané sutí. Podzemní tunely musejí pamatovat zajímavé doby. Skutečné příběhy nám však cihlové zdi už nejspíše nikdy neprozradí.

Nekonečno

Za celý semestr jsem navštívil velké farmářské trhy se zeleninou a ovocem zhruba pětkrát, na bleší trh jsem si přivstal čtyřikrát. V centru Bukurešti sídlí ambasáda České republiky s přilehlým Českým centrem, které pořádá kulturní události. Výstav s českou tématikou jsme se účastnili dvakrát (dostali jsme na oplátku Budvar) a dali se do řeči s panem Ujfalušim (bratrancem fotbalového reprezentanta), který českou komunitu v Rumunsku aktuálně podporuje. Zároveň má za předky Slováky tehdy žijící v Rumunsku v oblasti Bihor, jež jsme již navštívili. Zašli jsme i do výčepu s českým konceptem „samoobsluhy“ The PUB. Plzeň sice neměli, zato jsme si dali svíčkovou. Mým posledním přáním bylo dostat se na nejvyšší mrakodrap hlavního města - Sky Tower. Ve výšce 136 metrů je fancy restaurace, kam jsme s erasmáky po pitce z předchozího dne vyrazili. Čistému výhledu na město trochu bránil opar, ale jako společenský a gastronomický zážitek to stálo za to.

MiG 29 v leteckém muzeu a za ním výšková budova Sky Tower, která skutečně dosahuje výšek oblohy (alespoň při špatném počasí)

Naplánovali jsme si dva poslední výlety na hony vzdálené Bukurešti. Nejrozumnější způsob dopravy na místa nacházející se na opačné straně země je noční vlak. Během posledních deseti dnů v Rumunsku jsem spal ve vlaku na lůžku čtyřikrát. A není to tak špatné. Vměstnat se na postel s mojí výškou je sice boj, ale když vykrčím nohy do strany mimo postel, vlak příjemně uklimbá a během noci s námi překoná značnou vzdálenost. Je lepší nedostat kupé přímo nad podvozkem, jinak dostáváte celou cestu kopance do zad (bylo nám přiděleno tam i zpět).

Hunedoara, Deva, Alba Iulia - hrad, pevnost, citadela

Ráno jsme vystoupili z vlaku a vydali se ke známému hradu do Hunedoary. Mimoměstská krajina krvácí po dříve probíhající těžbě a zpracování kovů. Všude jsou rozbořené továrny a zaneřáděná příroda jako po bombardování. V Hunedoaře jsme nejprve prolezli muzeum modelů vláčků a poté přišli ke krásnému hradu, který je stejně pěkný ve skutečnosti jako na pohlednicích. Jeho obrysy možná někdo zná z filmů, neboť mnohdy slouží jako středověká kulisa. Hrad je pojmenován po někdejším panovníkovi Matyáši Korvínovi. Tento zachovalý skvost se opravdu vyvedl a řadím ho mezi nejhezčí hrady, co jsem kdy viděl.

Nádherný hrad!

Navečer jsme se přesunuli do Devy, kde budeme přespávat. Nad Devou se tyčí pevnost s lanovkou a nabízí výhled do okolí. Mezi horami se ženou temné mraky, jen z pouličních lamp Devy pod námi k nám přichází světlo. Večer jsme strávili v pizzerii v centru, kde jsme se najedli nejlepší pizzy na světě. Druhý den ráno jsem na sobě nalezl štěnici. Že bych přece jen měl možnost dovézt si domů živý suvenýr? Nechám si tu příležitost ujít. Naše banda vyklepala oblečení a vydala se na pěší turistiku na kopec připomínající Říp, avšak s daleko ostřejší a strmější římsou, kterou za vhodného počasí využívají parašutisté. Bahnitou cestou jsme vylezli vzhůru, sešli dolů a přemístili se vlakem do Alby Iulie.

Rumunský venkov vypadá všude stejně - nemůže to být hora, kde to Praotec Rumun zapíchl?

V historicky významném městě Alba Iulia jsme již tenkrát byli. Bylo to 1. prosince, tedy v den výročí, kdy po konci první světové války došlo ke sjednocení Rumunska do dnešní podoby. A stalo se to právě v Albě Iulii. Vůbec jsme si v ten den neuvědomovali, že tam jsme na nejdůležitější státní svátek, kvůli kterému jsme potkali demonstranty a vypekla nás veškerá doprava od maršrutek až po vlaky. Proto jsme sem přijeli znovu, abychom si město prohlédli. Centrem města je citadela, tedy opevnění chránící historickou část města. Hradby a příkopy jsou vystavěné v půdorysném tvaru hvězdy. Celá citadela je pěkně upravená a zahrnuje katedrály a univerzitu. V chladu města jsme museli vydržet až do pozdních večerních hodin, než jsme úspěšně nasedli na noční vlak zpět do Bukurešti.

Vnější strana hradeb citadely

Maramureș - oblast s dřevěnými kostely

Maramureș je region na severu Rumunska. Je to oblast s bohatými tradicemi a zachovalým vesnickým životem. Cesta do Baia Mare, „hlavního města Maramureșe“, trvá 12 hodin. Tak dlouhá trasa unavila i náš vlak, který už v ranních hodinách sotva dýchal a díky technickým problémům si jízdu prodloužil ještě o další dvě hodiny. Nám se však leželo pohodlně, takže nás zpoždění nijak zásadně netrápilo. V Baia Mare jsme se po měsíci setkali s Tomášem, který se sem přesunul z Bukurešti za jiným mezinárodním projektem. Tomáš nám vytvořil podhoubí k prozkoumání severu Rumunska, propojil nás s další skupinou zahraničních aktivistů a kluci mezitím dorazili s auty půjčenými na tři dny.

Baia Mare je poklidné město nechvalně proslulé ekologickou katastrofou (únikem kyanidu do řeky z těžby zlata) z roku 2000; ve městě je 3. nejvyšší komín v Evropě (351 m)

Přes horské serpentiny jsme dorazili na hranice s Ukrajinou, kde je zřízeno komunistické muzeum v budově bývalé věznice. Odtud jsme přejeli na „veselý hřbitov“, který je řazen na seznam Sedmi divů Rumunska. Náhrobky jsou ručně vyřezávány ze dřeva. Součástí náhrobku je vždy malba nebožtíka a veselý epitaf popisující jeho život. Uprostřed hřbitova se nachází malebný dřevěný kostel, kterými je oblast Maramureș proslavena. Navštívili jsme i nejvyšší dřevěný kostel na světě dosahující výšky 72 metrů s úchvatnou doškovou střechou.

Merry Cemetery ve vesnici Săpânța

Dvě noci jsme přespávali v dřevěném domku na odlehlé vesnici. Velice pohostinná paní domácí nám připravila snídani i večeři a nabídla k vyzkoušení kroje, které tu řada místních (mladých i starých) stále nosí do kostela. Hostitelka nás zásobovala pálenkou, když jsme splnili povinnost a vypili jednu láhev, druhý den u snídaně se objevila nová. Pálenka nás samozřejmě nenechala chladnými, a tak se všichni navlekli do barevných krojů. Na vlastní oči jsme se přesvědčili, kolik lidí tu v tomto tradičním ohozu vyráží na nedělní mši do dřevěných chrámů. Má to tu krásnou atmosféru.

Klášter s dřevěnými domy pro ortodoxní věřící

Jeden celý den jsme strávili vyhlídkovou jízdou parním vlakem. Je to poslední zachovalá trať v rumunských horách, která přenáší turisty do dob minulých, kdy se železnicí jezdilo horami podél vodního toku pro dřevo. Pára se pomalu sunula do divočiny maramureșských hor, na hodinu nás vysadila v osadě a zase nás vzala zpět. Z vlaku jsem si všiml ohromné medvědí stopy ve sněhu směřující k bystřině. Projížďka v historických vagónech za parní mašinou byl pěkný zážitek. Auty jsme se projeli k dalšímu klášteru v zasněžených kopcích, přespali jsme a poslední den se vraceli zpět do Baia Mare na noční vlak. Cestou jsme se ještě zastavili na „antigravitačním kopci“. Pokud v tom není vyšší moc, optický klam nás nutil myslet si, že sklon silnice by měl směřovat na opačnou stranu. Kutálející se plechovka nepřirozeným směrem nebo couvající nezabrzděné auto nás vyvádělo z omylu. Gravitaci jsme nakonec překonali, nalodili se do vlaku a vzbudili se až v Bukurešti.

Parní mašina brouzdající údolím