2.17 Setkání s vlkem (únor 2021)

Došlo k němu v lese. Nebyl to Vlk z Wall Street, zvířecí karikatura z Karkulky, vlčák v kleci nebo snad opruzeniny na zapařeném zadku. Opravdu mě konfrontoval vlk a přiblížil se až na deset metrů. Jedna z nejplašších šelem... Ale co tomu předcházelo?

...

Říkal jsem si, že si vyzkouším jedno dobrodružství o samotě. V Rumunsku je prakticky každá odlehlejší oblast dobrodružná, protože se vás místní doprava snaží vypéct, co to jde. Chtěl jsem si zopakovat výlet do severní části rumunských Karpat a trochu se tam porozhlédnout po krajině. Posledně jsme tam byli hromadně půjčenými auty z Iași, projeli jsme městem Piatra Neamț a jeli kaňonem mezi soutěskami k Červenému jezeru. Tenkrát nevyšlo počasí, a tak jsem si chtěl místa prohlédnout znovu a nakouknout více do nitra přírody.

Nikým nevázán jsem se tedy vypravil vlakem na cestu. Mlha jako tehdy nebude, ale zase má být chladněji. Pečlivě jsem si sbalil krosnu s jídlem připraveným na dva dny, pokud by se nedařilo si nic dokoupit. Ubytování plánované ideálně u Červeného jezera jsem nesehnal, neboť v celé oblasti není žádný hostel a hotely vycházejí pro jednu osobu velmi draze, jelikož se platí za celý pokoj. Zkusil jsem kontaktovat jeden apartmán, ale na zprávu o dostupnosti čekám doteď. Zvolil jsem noční cestu vlakem, do města Piatra Neamț v historické oblasti Moldávie na předhůří Karpat to trvá necelých sedm hodin včetně jednoho navazujícího přestupu. Dokupovat lůžko nemělo cenu.

Před půlnocí můj vlak vyjel. Trochu jsem pospal, ale žádná sláva to nebyla, když přede mnou smrděl bezdomovec, o kus dál klábosili cikáni a celkově moc normálních pasažérů dobytčákem nejelo. Ve čtyři ráno jsem přestupoval do promrzlého špinavého osobáku. Venku byla teplota od tmavé noci přes ranní rozbřesk až do poledne k mínus deseti stupňům Celsia, v mém vlaku bych odhadl teplotu kolem bodu mrazu. Průvodčí poslal do mého kupé další cestující, abychom dechem vyhřáli oddělení. Korona nekorona, poslal mi tam postarší lidi zachumlané do rádiovek či baretů, co si při kašlání posunou roušku z pod nosu pod bradu, aby si ji náhodou nepoprskali. Všichni v ranním vlaku vypadají stejně – trochu jak nějací dělníci a dělnice ze Sibiře, jejichž celodenní náplň v tomto odlehlém kraji je sedět v nějaké boudě a pravidelně nezapomínat na kuřpauzu. A vést chytré řeči s každým v okolí.

Piatra Neamț za ranního šera

Jako zmrzlý preclík jsem vystoupil na železniční stanici a šel se schovat do nádražní budovy, protože jsem promrzlý na kost. Východ slunce je až za dvě hodiny. Pomalu se vydávám městem na kopec, ze kterého chci zhlédnout vycházející kotouč. S respektem vcházím na stezku vedoucí lesem, až když je něco vidět, cestou mě mrazí nejen zimou, ale i strachem, že jsem tu úplně sám a že se kdekoliv mohou potulovat psi nebo zbloudilý medvěd. Aktivita zvěře bývá po ránu největší, já jsem však rád, že jsem přípravu krizového vybavení do přírody nepodcenil a minimálně na základě placebo efektu mě pohání dál. Na vrchol kopce, kam přes den jezdí gondola, jsem došel pár minut po východu, ale slunce mělo ještě stále tu ranní charakteristickou červenou barvu. Jsem jediný, kdo dorazil na východ slunce.

Začátek sjezdovky na horní stanici gondoly, odkud jsem postupoval dál

Pokračoval jsem ve vycházce po hřebeni s řídkým lesem, kterým mě provázela modrá turistická značka. Napětí ve mně neustávalo, naopak jsem se snažil z poprašku čerstvého sněhu čas od času označkovaného hnátou zvěře vyčíst víc a víc. Občas jsem si připadal až paranoidní. Jedinou čerstvou stopu do sněhu jsem vyrýval já, ale k dohledání byly i lehce zapadané zvířecí stopy z předešlého večera. Jedna stopa mě znepokojovala. Blouzněním jsem si ji vysvětloval jako otisk tlapy od medvíděte, ale to přece o samotě nechodí a stopy maminky/tatínka tam nebyly. Psí to také nebylo, to bych rozlišil výrazné polštářky na tlapě. Tahle stopa byla více kompaktní a mohla ji zanechat nějaká jiná šelma. V tom se ozvalo štěkání z lesa. V Rumunsku psi štěkají vždy a všude, ale tohle nebyla ozvěna z města, tohle pocházelo z mojí vrstevnice.

Fotka pořízená pár minut před setkáním, než jsem vešel do lesa nalevo

Věděl jsem, že je zle. Na obzoru v lese se objevil velký vlk. V tu chvíli mi asi ani nedošlo názvosloví, na první pohled bych to nazval psem, ale ani ty nemám v Rumunsku v lásce (a oni mě). Vlk se s hlubokým štěkotem rozběhl ke mně. Zpětně bych zhodnotil, že jsem celkem zachoval klid. Utíkání by absolutně nedávalo smysl – i při stejné frekvenci běhu on dokáže uskočit možná pětinásobnou vzdálenost délky mého kroku. Polil mě ten pocit, když se ženete do průšvihu, ale stihnul jsem se mobilizovat do sebeobranného režimu. V jedné ruce jsem měl rolničku proti medvědům, v druhé odjištěný pepřový sprej proti psům. Rolničkou jsem nepřestával zvonit, snad to nebyl ten důvod mě zkontrolovat (možná záměna za kravský zvonec osamělé ovečky?). Vlk mezitím štěkal a poskakoval, zastavil se přibližně deset metrů ode mě. Propíchli jsme se očima a mně utkvěl zrak na dvoumetrovém klacku ležícího u mé nohy. Zvedl jsem ho, a to začalo vlka plašit. Zkusil jsem se postupně vzdalovat a periferně si hlídal záda. Vyklidil jsem teritorium a vlk se rozběhl do hloubi lesa, kde se ztratil.

Pohled na kopec Cozla zpovzdálí s vyznačeným místem střetu

Ten vlk byl krásné zvíře. Měl dlouhé hubené tělo, svou stavbou mi hrozně připomínal jaguára, který se také umí tak umě odpíchnout zadními končetinami a letět. Hlavu měl naopak jako severský pes s šedými rysy. Věřím, že jednoho vlka bych nějak tou holí a pepřákem zpacifikoval, ale kdyby na to nebyl sám, neměl bych šanci. Díky bohu, echo hlubokého štěkotu další členy smečky nepřivolalo. Toho jsem se bál nejvíce a musel jsem na toto riziko myslet při návratu k zavřené gondole a sklesání do města. Byly to nekonečné čtyři kilometry ohlížení a doufání, že už žádné zvíře nepotkám, než jsem dorazil k prvním barákům. U toho jsem přemýšlel jako v závěrečné scéně Pulp fiction, když střelec v amoku vyprázdnil plný zásobník do hlavních hrdinů a přitom je jediná kulka netrefila. Herci pak vedli dlouhou diskuzi, zdali šlo o náhodu, nebo zázrak. Já trochu odporuji Johnu Travoltovi s náhodou, protože ten pevný dřevěný klacek, co byla má záchrana, na mě vyloženě čekal s otevřenou náručí. Naopak podporuji úvahu Samuela L. Jacksona, co připustil, že v nejlepším je třeba přestat a dál to nepokoušet. Takže jsem pokračování ve výletě zrušil; bylo to i tím, že se mi z ubytování nikdo neozval a autobus k Červenému jezeru jezdí jen jednou za den, a to ráno. Kamkoliv do přírody by se mi stejně nechtělo. Utvrdilo mě to v názoru, že můj respekt k rumunské divočině je oprávněný a asi je přece jen lepší držet se pouze frekventovaných tras, kde ostatní návštěvníci zvýší šanci, že oni budou na jídelníčku a ne vy.

Výhled na Karpaty na opačnou stranu z hráze přehrady

Celý zážitek mi s odstupem času připadá jako halucinace. Z ničeho nic se objevil nadpozemský tvor, přišel mě pozdravit a zase zmizel. Ani důkazní fotku nemám, ač jsem na ni při setkání chvíli pomyslel. Jako by vás šel pes poprosit o aport. Ale já vím, že to nebyl pes. Bylo to vysoce ojedinělé potkání vlka ve volné přírodě, který, místo aby „vzal roha”, mi ukázal své teritorium. A naštěstí byl na zaměřování pozemků sám, jinak by mé malé narušitelské teritorium bylo navždy vymazáno z katastru lesních nemovitostí. Rozmrzl jsem, oklepal se, najedl se a před odjezdem vlaku do Bukurešti nahlásil událost v informačním centru. Byl to první zaznamenaný příběh s vlkem, obzvlášť takový kousek od visuté lanovky pro turisty. Setkání s vlkodlakem jsem napsal do návštěvnické knihy a mělo by sloužit pro strážce hor (rangery) jako podnět k upozornění na nebezpečí.

Ilustrační foto vlka
[Autor: Doug Addams]