2.16 Túry v zasněžených horách (únor 2021)

Horami je Rumunsko oprávněně vyhlášené. Napříč celým státem procházejí Karpaty. Karpaty s nižší nadmořskou výškou místy připomínají například zalesněné Krušné hory, naopak dostanou-li se vrcholky nad 2000 metrů nad moře, odhalí se šedé skály a působí jako Vysoké Tatry. Samozřejmě nejsou tak prolezlé turisty, je to dáno horší přístupností a zachovalou divočinou. Nicméně navštívit rumunské hory je skvělý zážitek v létě i v zimě. Rumunské podnebí má o něco větší teplotní extrémy než střední Evropa, léto je v nížinách téměř subtropické (Bukurešť je na úrovni Chorvatska), zimy jsou chladné. Já jsem těch jednotlivých pohoří v Karpatech bez auta moc nenavštívil, ale alespoň jedno z nejzajímavějších mám prolezlé dostatečně.

Mým favoritem je přírodní park Bucegi. Bucegi a přilehlá místa kolem města Sinaiy jsou jedinou turistickou destinací, kam se dá snadno dostat vlakem a ihned vykročit do hor. Železniční trať vede průsmykem mezi horami a spojuje Bukurešť a Brașov, takže se do výchozích stanic dá snadno dostat. Z těchto měst též vede několik lanovek, které umožňují dostat se na hřeben rychleji než po celodenní chůzi. Kabiny jezdící na kopce vás též rády přemístí nad vegetační stupeň lesů, takže se nemusíte obávat, že na vás vybafne hladový medvěd z poza stromu. Poskytované služby těmito lanovkami jsou naopak skvrnou na tak krásném místě - nic nefunguje tak, jak byste si přáli, a stojí se dlouhé řady na kyvadlový provoz zastaralé kabiny (mohou pojmout jen 15 coviďáků za 10 minut).

Panoramatický pohled na horský průsmyk (na obrázku města Bușteni a Sinaia focená z přírodního parku Bucegi)

Uvádím i další zajímavá pohoří v Rumunsku, která by měla stát za návštěvu. Určitě dlouhé pásmo Făgăraș tvořící srdce Karpat s nejvyšší horou Moldoveanu. Toto pohoří zároveň protíná silnice Transfăgărășan a nabízí podívanou na pěkné ledovcové jezero. Z Česka je to nejblíže do národního parku Retezat s nejvyšší horou Peleaga a hor Apuseni sahajících směrem ke Kluži. Severní část Karpat je poměrně málo prozkoumaná, známé jsou třeba hory Rodna. Téměř nezbytností je však dostat se na výchozí místo autem a dbát na svou bezpečnost, protože Rumunsko není Šumava, kde vás horská služba najde a vysvobodí z nesnází za pár minut, ať se nacházíte kdekoliv.

Rozmístění známých pohoří v rumunských Karpatech

Výlet nad zámek Peleș

První procházka vstříc horám byla nad Sinaiu kolem zámku Peleș po stezce. S nadšením tu používám a šířím dobrou pověst turistických map od Seznamu mapy.cz, které spolehlivě mapují pěší trasy i zajímavá místa po cestě. Takové údaje neposkytuje ani rumunské turistické značení, natož nějaké místní mapy na internetu. Dalo se dojít až na rozsáhlou louku, kam zamířilo docela dost lidí vyhřát se na sluníčko. Jakmile však zapadlo slunce za hory, bylo lepší se vrátit zpět do města.

Poslední velká luční plocha, než se pohoří promění ve strmé skály

Výlet z Azugy do Bușteni

S francouzským parťákem na hiking Simonem jsme vyrazili ranním vlakem v šest opět do mezihorské úžlabiny kousek za Sinaiu. Nechali jsme se vyvézt jedním směrem lanovkou na kopec, kde začínala hřebenovka – bez skal, jen po zlatavé trávě s jinovatkou. Vyjeli jsme do „úplnýho mlíka“, mrzlo (bylo to v listopadu, kdy jsme na teploty pod nulou ještě nebyli zvyklí) a říkali si, že toho dnes asi moc neuvidíme. Najednou se však oblaka během pár sekund úplně rozfoukala a nám se naskytl nádherný výhled. Nebyli jsme až tak vysoko jako hory Bucegi na protilehlé straně údolí, ale o to hezčí výhled na jedno z nejvyšších pohoří byl.

Výhled na hory Bucegi; pod námi husté lesy, jejichž průchod nás čeká a nemine

Po hřebenu jsme došli na nejvyšší bod, který na místě nebyl nijak zaznačen a musel být odhadnut podle mapy, a čekala nás cesta dolů s převýšením 1000 metrů. Na horách téměř nikdo nebyl, potkali jsme jen pár tuláků, karavanu čtyřkolek a obydlený statek. Za statkem jsme prošli mezi stádem krav a naše cesta se zanořila do lesa. Byl to celkem risk z hlediska možného setkání s medvědem, který zatím nepodléhá zimnímu spánku. Byl to ten typický listnato-jehličnatý les, kde se medvědům musí náramně líbit. My však dodrželi základní pravidla, jak předejít setkání se zvěří a upozornit ji na naši přítomnost, takže jsme dlouhým lesem dorazili až do města Bușteni.

Simon uplácí psy ze statku svačinou

V Bușteni jsme se setkali s přáteli, kteří chtěli zůstat při zemi a obdivovali hory z průsmyku. Navštívili jsme místní pevnost, pozorovali západ slunce za horami (který je zde asi hodinu dříve než za nehornatým horizontem) a vydali se na vlak. Já se Simonem jsme kupovali jízdenky na kase na poslední chvíli a stalo se nám, že už všechny místenky určené pro studenty byly pryč, takže bychom se do Bukurešti dostali dalším vlakem až kdoví kdy. Naštěstí bylo možné si přikoupit jízdenku do první třídy a dostat se domů ve VIP vagóně za cenu nižší, než platí dospělí za třídu dobytčí (neboli druhou).

Vzhled jízdenek rumunských drah

Túra z Bușteni na nejvyšší horu pohoří Bucegi

Jedna z nejhezčích túr v poměrně náročných podmínkách byla v samotných horách Bucegi, kde jsem si se Španělem vybral trasu na nejvyšší vrchol Omu s výškou 2505 metrů nad mořem. Vytipovali jsme si den s krásným počasím a časně ráno nás poměrně drahá lanovka vyvezla z Bușteni na planinu podobnou měsíční krajině. Tou dobou jsem ještě neměl zimní nepromokavou obuv, takže jsem na sněhu trochu bojoval. Cestou jsme narazili i na zasněžený pás ve stínu skalního útesu v délce jednoho kilometru. Pokud by mi tady uklouzla noha, našli by mě o pár set metrů níže napíchnutého na kameni.

Krásy hor Bucegi

Máme nádherný den a ještě hezčí výhledy. Od lanovky jdeme rovnou k velkému kovovému kříži, ke kterému jsem vždy vzhlížel z vlaku z údolí. Potom musíme překonat pár strmých kopců, několik dalších kilometrů a zjišťujeme, že nejvyšší horou není ten výrazný vysílač, ke kterému směřujeme, ale až nenápadný vrcholek vpovzdálí. V závěrečném stoupání už pochodujeme v souvislém sněhu, na mé promočené boty mě upozorňuje i muž z proti nám jdoucí výpravy, kterým nebyl nikdo jiný než Rumun žijící v Česku. Úspěšně jsme se dostali na vrchol, tam jsem si přehodil chodidla do suchých ponožek, pohladili jsme si horské psy sedící u meteorologické stanice a vydali se zpět. Velkou zajímavostí patnáct kilometrů dlouhého výletu po horách jsou erodované skály. Vítr vytvaroval kamenné balvany do různých tvarů, jeden z nich dokonce připomíná sfingu.

Přírodou vytesané kamenné sochy

Při dlouhé chvíli při pěší turistice hledáme stopy ve sněhu. Když se na takové otisky člověk zaměří, zjistí, že má před sebou spoustu nezpracovaných historických dat o přítomnosti a chování ostatních. Všiml jsem si kontejneru s odpadky a říkal si, proč tam ty lidi vyhazují zbytky od jídla (konzervy), když to medvědům v Karpatech tak voní. A tak jsem stopoval kolem kontejneru a opravdu zachytil pár stop zvířete dobývajícího otevřený koš. A jsem si tak na 90 % jistý, že to byly stopy medvědí, protože to mělo velkou kulatou tlapu s drápy. To mě celkem znervóznilo, neboť jsme vysoko nad lesy či klečemi a totálně to popřelo mou domněnku, že medvěd žije jen v lese. To znamená, že si to v nedávné době musel pěkně valit po turistické stezce bez jakéhokoliv úkrytu pro samotného medvěda nebo i nešťastlivce-člověka.

Posuďte sami - medvěd nadělal čerstvé stopy v místě, kam jsem doufal, že si netroufne

Na Větrné hůrce

Po novém roce, když to sněhová nadílka dovolila, jsme se odhodlali vydat na lyže. Skiareál v Sinaiy je vysoko položený, takže by mohl nabídnout perfektní lyžovačku. Jenže už předem jsem zaslechl něco o organizačním chaosu a dvou rozdílných společnostech provozující lanovky v jednom resortu současně. A po příchodu k půjčovně lyžařského vybavení a dlouhé zmatečné frontě u kyvadlové lanovky jsme se rychle stali součástí tápajícího davu. Na vršek hory se sjezdovkami se musí přestupovat na mezistanici a do toho se tam pletou gondoly druhé společnosti, kam nesmíte, protože mají odlišný skipas.

Přestupní mezistanice - všechny lidi ve frontě musí pojmout dvě kabiny pendlující mezi mezistanicí a vrcholem (interval 10 minut)

Lyže nám nepůjčili, že jsou prý lanovky nahoře zavřené. Což bylo zvláštní, protože na lanovku čekalo přes sto lidí s lyžemi či snowboardem v ruce a byla ideální teplota i vymetená obloha. Po hodině zjišťování informací bez podání vysvětlení jsme myšlenku na sjezdování vzdali a koupili si zpáteční jednotlivé jízdné na vršek. Na mezistanici jsme si vystáli cca hodinovou frontu, která za námi stále narůstala do astronomické délky, stále nechápajíc, o co jde. Nakonec nás jediná funkční kabina vyvezla nahoru a tam jsme pochopili, o co kráčí. Musím připustit, že jsme nevzali v úvahu rychlost větru v nadmořské výšce nad 2000 metrů.

Duj, duj, duj!

Vítr nás nehorázně bičoval bodajícími zrnky sněhu a pocitovou teplotou -16°C. Naše končetiny okamžitě začaly ztrácet teplo. Po pár minutách jsme z chůze ve vichřici byli vyřízení. Došli jsme k horní stanici jedné z nefunkčních sedačkovek a konečně se ocitli v závětří, kde se dají spočítat ztráty a mluvit. Ztráta: jeden člověk ze čtyř; domluva: návrat. Vítr byl tak silný, že se o něj šlo téměř opřít. Kdyby do toho ještě přišla mlha a s ní spojená dezorientace, bez větších potíží by člověk za hodinu padl hubou do sněhu úplně vysílen. V podzimní bundě a s ledem na kotnících (někdo dokonce vyrazil v letních botách za předpokladu, že je vymění za přeskáče) se vracíme do budovy kabiny, kde už rozmrzala prochladlá Aška.

Vítr dokázal vytvořit až půl metrové horizontální ledové krápníky

Vrátili jsme se na mezistanici, kde nebyla sebemenší známka po větru. Fronta nahoru byla stále tak dlouhá, že poslední v řadě by přijel akorát tak na manžestr večerního lyžování, kdyby tu nějaké bylo. My jsme se šli mezitím projít ladovskou zimou ke kostelu v lese a zpět. Vrátili jsme se do Sinaiy, výlet zhodnotili kladně a rádi zas přijedeme s vírou v to, že už nás příště nic nepřekvapí.

Sněhové království za mezistanicí

Snowboard v Sinaiy

Překvapilo. Den před další návštěvou skiareálu Sinaia jsem věnoval šest hodin zjišťování informací, jak že to tam vůbec funguje. Cokoliv se strašně špatně hledá, vše je v rumunštině a informace nejsou aktuální. V areálu jsou dvě společnosti, které však nejsou na mapě nijak odlišeny, takže si pořád musíte dávat pozor, na jakou sjezdovku jedete, aby vás nevyhodila u konkurenční lanovky. A kdo Sinaiu navštíví poprvé, tohle nemůže tušit, takže bude platit „jako mourovatej“. Jedna kabina jede přímo z centra Sinaiy, ale je to ta horší společnost pro lyžování, takže vy musíte jet autobusem ke gondole druhé společnosti. Areál navíc trpí na silný vítr, tudíž lanovky každý druhý den stojí a vy zbytečně čekáte u kasy, jestli se náhodou něco nezmění.

Mapa skiareálu Sinaia s dvěma odlišnými společnostmi (jedna černé lanovky, druhá šedé lanovky), takže si ráno musíte rozmyslet, u koho koupíte skipas a kde chcete sjezdovat

Vítr nás vypekl i tentokrát, přestože předpověď s povětrnostní situací špatná nebyla. Půjčili jsme si vybavení, ale skipas nám nikdo nechtěl prodat, takže si musíme koupit předražené body, u kterých je cena šesti jízd stejná jako cena celodenního skipasu. Přijela banda začátečníků, kteří chtěli vyzkoušel lyže, takže my, co už jsme na lyžích párkrát stáli, jsme šli do prkna. Začátky byly krušné, ale nakonec jsme vypilovali oblouky a sjížděli krátký svah bez pádů. Na vlek pro začátečníky nás prkeňáky nechtěli pustit, a tak jsme zkusili gondolu – jedinou co ještě fungovala (pouze k mezistanici). Dvakrát jsme si sjeli červenou sjezdovku, a i tuto gondolu po obědě zavřeli. Přitom vítr na mezistanici téměř žádný nebyl. Takže jsme většinu dne chodili do svahu se snowboardem v ruce. Tento areál je vážně za trest, ačkoli má skvělý potenciál. Jenomže jiné ski resorty jsou daleko, v nízké nadmořské výšce (obvykle bez sněhu) a s organizačním zmatkem to tam bude podobné.

Snowboard

Právě v tento den, kdy jsme na horách, bylo natáčeno video s medvědem, které se stalo brzy virální a dostalo se k lidem po celém světě. Zatímco my trávíme čas na sjezdovce vysekané v lese v Sinaiy, o pár kilometrů dále lovil medvěd lyžaře na sjezdovce ve městě Predeal. Lyžař statečně ujížděl před medvědem, diváci mu z lanovky fandili a lyžař nakonec zvítězil zahozením svého batohu a odpoutáním medvědovy pozornosti. Pronásledování a lovení lidí není u medvědů na denním pořádku, ale může existovat určité procento medvědů, které je nemocné, poraněno nebo jinak retardováno a pak může dojít k takovéto situaci, proto je lepší mít z divoké zvěře respekt. I kdyby byl jen každý stý medvěd takto narušen, v rumunských horách jsou medvědů hnědých tisíce, takže desítky hladových a podrážděných medvědů mohou být pro turisty opravdu nebezpečné.

Medvěd na sjezdovce

Lyžování s fungujícími lanovkami

Dnes se zdá, že lanovky nahoře budou fungovat. Dnes už to určitě vyjde. Bude muset, protože sjezdovka dole je bez sněhu, tudíž zavřená. Vypadá to nadějně, že to do třetice konečně vyjde. Prodali nám skipas, pustili nás nahoru a konečně to jezdí. Sjezdovky jsou pěkně upravené, moje lyže Atomic drží perfektně na lehce zledovatělém sněhu a počasí je ideální. Vše funguje podle očekávání, jen si to uvědomilo hodně lidí a ve frontě se čeká na každé vyvezení lanovkou dlouhou půl hodinu. Jsou tu i dost prudké černé sjezdovky. Také jsme je pokořili, jedna z nich nebyla urolbovaná, tak jsme ji museli sjet za off-roadových podmínek. Při návratu do výchozí stanice jsme překročili práh zavřené sjezdovky a zvládli projet i rozbředlým sněhem v nízké nadmořské výšce.

Hory

Sáňkování na černé sjezdovce

Zbyly mi ještě dvě předplacené jízdy gondolou, tak jsem rozmýšlel, jak je efektivně propálit. Abych se dostal na horní stanici Sinaiy, je potřeba přestoupit na mezistanici, takže cestu dolů musím pokořil nějak alternativně. Půjčil jsem si tedy plastové sáňky. Chvíli jsem se potloukal nahoře a pomáhal s prvním postavením se na lyže, potom přišel čas nasednout na sáně a sjet dolů ze svahu, protože jsem chvátal na večerní online zkoušku. Zvolit černou byl blbej nápad... Sranda to byla, až dokud jsem nejel víc po nohou (při brzdění) než na saních. Dosti strmou černou jsem si vyzkoušel už na lyžích, ale z překonání srázu sáňkováním mám daleko větší strach. Černou sjíždí na lyžích ještě Francouzka, která se vysekala hned nahoře a zbytek nejprudší části zdolala asi minutovým pádem v kotrmelcích, a Michal, který jí sebral lyže a pokoušel se ji dát do kupy. Já zatím přemýšlel, jak ten buben zdolat. Sezením na sáňkách to rozhodne nepůjde a traverzování není možné, protože je příčný sklon sjezdovky zkrátka příliš strmý. Zkoušel jsem se pomalu sunout částečně po nohou a zadku dolů a modlil se, aby se mi to nerozjelo. To bych potom zabrzdil až o Francouzku. Takže jsem se pomalu sápal ležmo po okraji sjezdovky, občas na mě Rumuni pokřikli něco ve stylu, že nejsem normální a že se přizabiju, ale poznatky jsem si už v půlce svahu jasně uvědomoval sám. K Francouzce, která se celá otřesená konečně postavila „na svý“, jsem doklouzal možná za půl hodiny.

Černá sjezdovka s průměrným sklonem 34 %

Poté už to byla až k mezistanici brnkačka. Já se od zbytku odpojil, ostatním na svahu klasicky ukončili provoz kabinek kvůli silnému větru. Mně už jen čekalo sjet poslední zavřenou sjezdovku, která byla téměř bez sněhu. Saním to nevadilo, ty to zvládnou i přes šutry, ale skluznice lyží z půjčovny projíždějící kolem mě musely vzlykat. Celkem vyklepanej po překonání čisté vertikální vzdálenosti jeden kilometr jsem vrátil sáně a byl rád, že to mám za sebou. Doufám, že jsem první člověk, co v Sinaiy sjel černou na plastových sáňkách. Na závěr jsem se ještě v Sinaiy prošel kolem zámku Peleș a zamířil na vlakáč, abych stihl večerní test.

Zámek Peleș postavený v německém stylu