1.13 Víkendová pohoda 1 (29. února a 1. března 2020)

Sobota

Na sobotní odpoledne máme naplánované sportovní vyžití pořádané mezinárodním klubem. Sraz je na autobusové zastávce ve městě, kam se dostávám s dostatečným časovým předstihem, a tak se ještě poprocházím po okolí. Podařilo se mi zde dohledat knihkupectví s anglicky psanými knihami a záměrně hledám literární dílo Drákula od Ira Brama Stokera. I přes složitý text si knihu kupuji a budu si ji postupně pročítat.

Zatím jsem se prolouskal jen prvními stránkami a strašně mě to baví číst, obzvlášť, když jsem právě v tom tajemném Rumunsku. Vidím se trochu v postavě vypravěče, kterým je cizinec jedoucí vlakem z Mnichova do jemu neznámé země. Putuje po Transylvánii (oblast uprostřed Rumunska vymezená pohořím Karpaty) a se strachem z vyjících psů směřuje na hrad za hrabětem Drákulou, který si ho do svého sídla přizval na návštěvu. A dál jsem se nedočetl. Já sice na zamýšlený hrad ještě nedorazil, ale také postupně objevuji novou zemi.

S Drákulou na zádech se vracím na místo srazu, odkud odjíždíme autobusem do aquaparku. Autobus je totálně narvaný a smolaře, které nepobral bus, musí odvést řidiči UBERu. Jdeme do velkého koupaliště Therme, jež nám nabízí širokou paletu možností, jak zde strávit den. Možné je se vyřádit na tobogánech, vypotit se v různých druzích saun nebo si odpočinout v lázních s horkým venkovním bazénem. Součástí bazénu je i koktejlový bar.

Koupaliště jsme si užili a nyní je potřeba se dostat zpět do města. Aquapark je umístěn daleko za hranicí města (až za letištěm), kam by se dalo snadno dostat MHD. Zjišťuji, že následující svozový autobus pojede až za dvě hodiny a mně se nechce čekat, protože jsem se chtěl ještě cestou zastavit v IKEE. Ostatní si čvachtání prodloužili, a tak se pokusím nějak dostat z bazénů umístěných v polích na okraj města. Možností je samozřejmě taxi, ale ceny jsou tady v oblasti letiště hodně přemrštěné, takže to nechávám jako poslední možnost. Zdá se, že autobusy tu téměř nejezdí a já se potřebuji přesunout k deset kilometrů vzdálenému švédskému nábytku.

Slunce zapadá za horizont a já jdu pěšky od aquaparku, abych se dostal na hlavní. Poté půjdu po hlavní silnici do další vesnice, kde by snad měl jet autobus. Zastavuje u mě koupák, který mi nabízí svezení. Nabídky využívám, ani jsem nemusel stopovat a už jedu autem. Řidič mě vyhazuje na křižovatce, protože dále pokračuje jiným směrem. 

Zázračně dobíhám nějaký autobus, o kterém ani nevím, kam jede. Ale směr má zatím dobrý. Potom začíná odbočovat z hlavní silnice, a tak raději vyskakuji. Jsem o kus blíž k cíli, ale stále daleko. Chytám další autobus, jež jede kamsi bez uvedení čísla linky i konečné zastávky. Jízdní doklad samozřejmě nejde opatřit, protože ho řidič neprodává a SMS jízdenka vyžaduje uvedení neexistujícího čísla linky. Pohybujeme se směrem do města a v momentě, co mám IKEU na dohled, vyskakuji na krajnici.

Procházím modro-žlutým bludištěm, kupuji vybavení do pokoje a společně s příručním bambusem, který jsem v IKEY nemohl nechat, se jdu navečeřet. Pak už mi stačí jen jeden spoj, abych se dostal na metro, které mě snadno dopraví na kolej. V okénku si nabíjím cestovní kartu penězi na autobus, ale u elektronického označníku na palubě vozu karta nefunguje. Takže jsem dnes celý den cestoval zadarmo, protože svozák do aquaparku byl zdarma, zpět mi pomohly nohy, popovezlo mě auto, několik autobusů a předplacené metro.

Neděle

Se spolubydlícím vstáváme brzy ráno a jedeme na výlet vlakem. Mnoho místních nám dalo za tip známý zámek. Na poměry Rumunska je to dost blízko, a tak trávíme ve vlaku „jen” dvě hodiny. Náš cíl je v horském průsmyku, konečně uvidíme pořádné kopce. Vlak poskakuje naprosto rovinatou plackou, pohoří se nám přibližuje podobně jako Vysoké Tatry zubačce z Popradu. Přijíždíme do městečka Sinaia a vystupujeme.

V popředí zámek Peleș, v pozadí zasněžené hory

Vzduch je tu znatelně chladnější než v nížině, v dáli nad obcí jsou vidět zasněžené vrcholky a lyžařský areál. Od nádraží stoupáme vzhůru strmými uličkami kolem sinaiského kláštera, kde probíhá nedělní mše. Pokračujeme asfaltovou cestou lesem k zámku Peleș. Je to krásná památka připomínající německé staré budovy. Tento skvost stojí za to vidět.

Pohled na čelo budovy

Místo jsme si dobře prohlédli a nafotili. V areálu kolem pamětihodnosti, kde je cítit čerstvý vzduch a neporušená příroda, potkáváme venkovní psíky. Ta obávaná bojová plemena hlídací stáda ovcí jsem si představoval jinak. V tomto případě šlo samozřejmě jen o rodinku vořechů vyžadující pozornost turistů.

Mláďata chillující vedle zámku jsou střežena fenou

Zámek Peleș by šel obdivovat celý den. Nám stačila zastávka jen na pár hodin a jedeme zpět do Bukurešti s pocitem, že díky brzkému přivstání máme ještě celé odpoledne volné. Po příjezdu domů se mi začaly klížit oči tak, že jsem prospal veškerý ušetřený čas. Spánek jsem následně protáhl až do rána.