1.16 Konec? (9. března - 15. března 2020)

Pondělí

Začíná se spekulovat o přerušení výuky. Atmosféra v Rumunsku je do současné doby klidná. Kvůli koronaviru nosí už několik dní pár lidí roušky a metro je cítit chirurgickým sálem. Soupravy jsou pravděpodobně dezinfikovány, nenačuchly-li opatrnými cestujícími. Odpoledne na univerzitní půdě padá rozhodnutí, že se škola zavírat nebude, jelikož na Politehnice nemáme nákazu. Za to jsem rád, na nejbližší období máme naplánováno dost zajímavých návštěv simulátorů, kam se obyčejný smrtelník nedostane. Půjdeme si vyzkoušet práci řídícího leteckého provozu do napodobeniny řídícího střediska a projdeme si letecké simulátory a laboratoře v institutu, s kterým máme spolupracovat na projektu.

Cílená reklama už je i v metru, aniž bych odklikl tlačítko Povolit cookies

Na šířící se infekci mě především děsí jedna věc – už nejsme schopni určit závažnost a rozsah vzniklé situace na základě cizích informací. Přicházejí protichůdné zprávy. Řekněme, že dříve obdrželi adresáti poplašnou zprávu a buď snadno odhalili, že je to vtip či nedůvěryhodný zdroj obsahu, nebo té očividné blbosti uvěřili (například babičky na Facebooku) a nasdíleli informaci dál. Takovým lidem se zasmějeme, zpráva časem zapadne v hlubinách internetu a čeká se na další kauzu.

Ale mně to tentokrát připadá úplně jiné. Ani sebevzdělanější člověk nebo úplný salámista nedokáže z přicházejících zpráv vyčmuchat skutečnou podobu situace. Vzpomeňte si, jak jsme koukali na video Číňanů padajících jak švestky kvůli respiračním potížím. Zdálo se to jako sci-fi, teď se nám tohle nasouvá do Evropy. Nebo ne? Neslyšel jsem o tom, že by obyvatelé Itálie kolabovali na ulicích. Pár týdnů se nám tento video snímek nepouštěl ve sdělovacích prostředcích, my na to okamžitě zapomněli a už nás ani nenapadne se dobrat pravdy, co to vůbec bylo za ústřel. Třeba se lidé kácí k zemi dál, třeba se jim dějí úplně jiné věci. Nevíme a čekáme. Těch protichůdných informací máme tolik, že to potřebujeme vyzkoušet na vlastní kůži, teprve poté se dobereme spolehlivějších informací. Dokud nebude virus námi na dohled, bude se naše znalost o skutečném stavu pohybovat někde mezi obyčejnou chřipkou, neobyčejnou chřipkou a zakonzervováním sebe samého v krytu se zásobami.

Úterý

V obchodech s potravinami je poprvé cítit trocha nervozity. Košíky jsou plnější a fronty u kas protáhlejší. Ostatní školy se zavírají, my pravidelně sledujeme e-mail, kdy to odpískají i u nás. V Rumunsku je průběžně o polovinu případů nákazy méně než v Česku, náhodou se většina infikovaných nachází mimo Bukurešť.

Odpoledne si jdu vyprat. Limit ponožek jsem si stanovil na 3 týdny, po kterých je potřeba oblečení přeprat. Nevím jak, ale nějak jsem vydržel 4 týdny a teď nastal ten den, kdy je potřeba to naházet do bubnu. Koleje nedisponují vlastními pračkami, ale v blízkosti je moderní sdílená prací místnost. Nasbíral jsem potřebné tipy a triky, abych si z věcí k nošení neudělal jednobarevnou sraženinu. Místnost si otevírám přes aplikaci a postupuji podle zveřejněného návodu. Do pračky jsem vložil vše najednou a nervózně čekám, co mě čeká po otevření víka. Barvy se zdají v pořádku, prací prášek se tam nasypal sám a já už s větším klidem dávám prádlo do sušičky. Trochu mě tlačí čas a sušička si sama prodlužuje dobu sušení. Po dokončení procesu kontroluji prádlo a jsem nadmíru spokojen. Voní a není zmačkané, připadám si dospěle.

Chvátám na pokoj, protože mě čeká on-line výuka. Děkan chtěl otestovat bezkontaktní studium ještě před zákazem osobních styků na univerzitě, a tak se přes počítačový program celá studijní skupina připojujeme na video konferenci. Musím říct, že víc mi tedy vyhovuje standardní přednáška než tato virtuální. Cítím, že mi u notebooku stále utíká koncentrace jinam. Každopádně jako náhradní řešení je to možné a uskutečnitelné. Po přednášce si jdu s kamarády zahrát stolní tenis. Nejprve turnájek 1vs1, později čtyřhru.

Video přednáška, kterou ani ostatní země neznají - když pojedete hodně dlouho na západ a obkroužíte skoro celou zeměkouli, dostanete se do Rumunska

Středa

Ve středu se už definitivně uzavírají vstupní dveře všech univerzitních prostor. Včetně menzy. To nezní dobře. Zvykl jsem si na určitý režim dne, který mi vyhovoval, a toto rozhodnutí značně naruší průběh dalších dnů a pravděpodobně ovlivní plánované akce a zajímavé exkurze.

S pochmurnou náladou se jdu vyvětrat na okraj města. K vidění je zde Vítězný oblouk tvořící střed kruhového objezdu a pěkný park. Procházím se po nábřeží jezírka a směřuji k nejvyšší budově hlavního města. Je to prosklený mrakodrap s kruhovou základnou, v jehož nejvyšším patře je restaurace s panoramatickým výhledem na celé město. Určitě chci budovu později navštívit.

Vítězný oblouk (Arcul de Triumf)

Začínají se ke mně dostávat nepříjemné zprávy. V partě jsme si soukromě naplánovali výlet do Sofie v Bulharsku. Dopravu a ubytování mám zaplacenou, ostatní členové své rezervace ale ruší. Dále přichází zpráva od mezinárodního klubu pořádajícího události, že jsou všechny akce okamžitě zrušené. Bohužel i včetně plánovaného výletu na Drákulou proslavený hrad Bran a do středobodu Transylvánie Brašova. Naznačuje to, že nebude možné ani odehrát volejbalový turnaj na pobřeží Černého moře. Všechny skvělé plány jsou v ohrožení.

Další ránou je zpráva od mého spolubydlícího, který se chce co nejdříve vystěhovat z koleje na privát. Necítí se dobře na koleji plné zahraničních studentů nedodržujících doporučení státu neshromažďovat se. Nerad by se stal prvním nakaženým z Černé Hory, která si jako jedna z posledních evropských zemí drží čistý štít. Tyto neradostné zprávy se na mě snesly hrozně rychle a hodně těžko je zpracovávám, obzvlášť když právě cestuji přeplněným metrem, to je pak těžké nepanikařit. Rozhodně nechci vinit čínské netopýrožrouty nebo středoevropské lyžaře za vzniklou situaci, prostě si naše neomezená svoboda vybírá svou daň. Je mi z toho prostě smutno, ale je to realita.

Čtvrtek

Výhledy nejsou dobré. Pořád však počítám s víkendovým výletem do Bulharska. Zvažuji pro a proti a plně si uvědomuji, že když se tam nepodívám teď, několik měsíců strávím znuděně na pokoji. Podívám se na neuvěřitelný počet letadel ve vzduchu nad Evropou a ujišťuji se, že jet se podívat na chvíli do vedlejší zatím ještě bezpečné země není špatným rozhodnutím. Chci si užít ještě nějaké dobrodružství před tou dekou, která na nás padne.

Situace se rychle vyvíjí, s obavami zaznamenávám utlumení života v České republice. Jdu si nakoupit do supermarketu a pro jistotu beru každý produkt vícenásobně. Čistě zkusmo se tážu v několika lékárnách na roušky, ovšem bez úspěchu. Mám v hlavě brouka, zdali jet do Sofie či zůstat v bezpečí. Pokládám si otázku, co tady dělat dál.

Nemám rád zpětného litování, co se mělo udělat lépe. Zpáteční pohled na věc je vždy strašně zkreslený. V podstatě jsme se mohli zakopat do bunkrů už při migrační vlně, kdy nám po Česku měly pobíhat tisíce uprchlíků. Počáteční informace byly stejně nevlídné, tenkrát možná i děsivější. Proto buďme rádi, že jsou opatření zaváděná celkem včas a že snad i naši nejvyšší představitelé tentokrát myslí na veřejné dobro.

Pátek

Po probuzení ruším návštěvu Sofie. Výlet bych si neužil. Při kupování jízdenek u Flixbusu jsem postřehl zajímavost u příplatku za rezervaci sedadla. Platíte-li jízdenku v naší národní měně, místenka vás přijde na 9 korun českých. Přenastavíte-li měnu na euro, za stejné zabukované sedadlo zaplatíte 1,49€. To už mi je ale k ničemu, protože vlivem vlastního rozhodnutí musím jízdu tam i tu zpáteční zrušit.

Rodiče mě kontaktují s návrhem, na který jsem sám neměl ani pomyšlení. Říkají, ať se vrátím domů. Nejprve námět cesty domů popírám, potom začínám váhat. Mám šílené dilema, Česká republika plánuje zavírat hranice a já moc dobře vím, že nesmím otálet v rozhodování. Buď budu koukat do zdi na pokoji v Bukurešti, anebo doma. Na Erasmu jsem si konečně vybavil pokoj, obstaral vše potřebné, nakoupil nejnutnější kuchyňské vybavení. Ale právě představa vaření těstovin na pokoji v ešusu každý den po dobu několika měsíců mě odrazuje. Na kolej prý nedávno dorazila i Italka, jejíž babička podlehla zákeřné koroně, a tak je nejvyšší čas zmizet.

Bylo to těžké rozhodnutí, strašně rád bych tu zůstal a naplnil všechny své plány. Ověřuji způsob cesty a kontroluji platnost národních nařízení. Kupuji letenku do Prahy, do Vídně nemohu, protože je ohroženou zemí. Odhlašuji se z koleje, oznamuji tamní univerzitě svůj odchod (z nepochopitelných důvodů se nás snaží držet v hostující zemi, nejspíš nechtějí řešit složité papírování), ale na to je místní oddělení pro zahraniční studenty krátké.

Kdy jindy se vám poštěstí zavolat si na českou ambasádu v Rumunsku a optat se na ústup či neústup? Ambasáda mi taktéž doporučuje odletět zpět domů, jelikož to později už nebude možné. Nelze mi provést odbavení letu a varuje mě červená poznámka, že má rezervace může být stornována. Letecké společnosti navíc začínají rušit lety a tohle je jedna z posledních příležitostí dostat se do ČR bez potíží.

Můj spolubydlící také volí taktiku úniku do své země, a proto se jdeme naposledy projít do města. Cestou si opět dobře popovídáme a i pouhý měsíc v zahraničí hodnotíme velice kladně. Máme nové kontakty a zážitky, které si zakonzervujeme do konce života. Domlouváme se na budoucí vzájemné návštěvě našich vlastí. Naposledy obcházíme budovu Parlamentu kolem dokola a vracíme se na kolej, neboť nás čeká balení.

S Filipem na rozlučkové procházce městem

Aerolinka TAROM mi konečně potvrzuje check-in, tak snad ráno odlétnu. Večer pakuji své věci do kufru a jsem nucen prodat kytaru, u které ani nebyl čas na doplnění šesté struny. Vyklízení pokoje si zpříjemňuji popíjením vodky a cpu do sebe jídlo nakoupené na měsíc. Právě jsem dojedl dvě rodinné polévky z pytlíku, porce pro osm členů domácnosti.

Sobota

Vstávám ve čtyři hodiny ráno a smutně odjíždím na letiště. Letím dnes již vzácným letadlem Airbus A318, který je pro své stáří ve většině leteckých společností vyřazen. Let je poloprázdný, vybral jsem si sedadlo v přední části kabiny, kde neočekávám přílišnou hustotu cestujících. Z okénka shlížím na zasněžené hřebeny pohoří Făgăraș s nejvyšší horou Moldoveanu. Unavený přilétám do Prahy, odkud mám odvoz autem domů. Raději si dám doma dobrovolnou čtrnáctidenní karanténu, než začnu obnovovat sociální život v Česku.

Když už jsem neměl příležitost navštívit pohoří osobně, vidím ho alespoň z ptačí perspektivy

Cítím se na nic, plány se mi rozplynuly, nemám co dělat. Mohu jen doufat, že se vše brzy vrátí do normálu, já dostuduji semestr (dálkově nebo prezenčně), vyřeší se grant a budu mít možnost se opět podívat do Rumunska, protože ta země stojí za to.

Neděle

Chci zpátky do Bukurešti…