1.15 Víkendová pohoda 2 (7. března a 8. března 2020)

Sobota

Náhle se mi uvolnila celá sobota a já měl před sebou těžké dilema ve výběru náhradního plánu. Nejrozumnější by bylo tento den proodpočívat, protože jsem měl během všedních dnů celkem záběr a necítím se úplně fit. Ale to nejde, nemohu promrhat volný den k cestování ležením v posteli, posléze bych litoval.

Nabízí se velké město na pobřeží Černého moře Constanța se spolubydlícím, zámek Peleș v Sinaiy s přáteli nebo lyžování v Karpatech ve středisku Poiana Brașov. Do přímořské Constanțy se hodlám podívat v datu blížícímu se létu s případnou koupačkou, Peleș jsem obdivoval už minulý víkend a na lyže jsem dostal doporučení od studenta z Belgie, který areál navštívil dříve než já. Bylo mi jasné, že lyžovačku v těchto teplotách nemá cenu oddalovat. A udělal jsem dobře – vlak do Constanțy byl prý úplně vyprodaný, takže spolubydlící se na nádraží otočil zpět k domovu (nejsou-li k dispozici volné místenky, cestující není připuštěn do vlaku), a zámek Peleș vypadá dle fotografií pořád stejně jako před týdnem.

Po čtyř hodinách spánku si po tmě balím věci do batohu. Podvědomě vím, že se Filip vrátil z města chvíli před mým budíkem. Jdu na metro, abych stihl první ranní vlak. V soupravě metra naproti mně sedí dívka se snowboardem a hrozně mě irituje, protože celou dobu krchlá, aniž by si dala ruku před pusu. Alespoň teď, když jsme všichni pobláznění, by si mohla ze solidarity zakrýt ústa. Vystupuje taktéž na hlavním nádraží Gara de Nord a já se té tuberačce snažím ztratit. Samozřejmě si odchytne právě mě, aby se zeptala na nejrychlejší cestu na perón. To se mi stává několikrát denně. Pořád si mě někdo odchytává a chce si povídat rumunsky.

"Nečekaně" z ní vypadlo, že byla také na Erasmu, protože lidé, které potkávám, všude byli a všechno znají. Já ještě odbíhám na pokladnu, kde dostávám za předložení studentské karty a mého ID jízdní doklad zdarma, a pak už jsem ji zahlédl kašlat jen u lanovky. Při nástupu do vlaku potkávám Španěly mířící také na lyže a ve vlaku přisedám k těm, kteří jedou do Sinaiy na zámek Peleș. Lyžaři jedou až do Brașova, turisticky oblíbeného města na úpatí Karpat. Ve vlaku radši přikupuji pojištění na adrenalinové sporty, vybavení si půjčím na místě. Po výstupu z vlaku Španěly už nepotkávám, a tudíž putuji do lyžařského resortu na vlastní pěst. Jedním autobusem přejíždím město na opačný konec a druhým se vyvážím do Poiany, kde je zázemí skiareálu. Autobusy vyjíždí mimo jízdní řád, ale v tomto případě mi to pomáhá dostat se na svah včas.

Dolní stanice lyžařského střediska se nachází v horské vesničce Poiana Brașov

Výpůjčka probíhá hladce a já se transportuji kabinkou do vrchní části největšího skiareálu v Rumunsku (svou velikostí srovnatelný s průměrným alpským střediskem). Z nadmořské výšky sjezdovek pohybujících se v rozmezí 1000 až 1700 metrů nad mořem je krásný výhled. Jsou vidět zasněžená pásma vrcholků Karpat, stejně tak i panoráma nížinaté oblasti svým zbarvením připomínající vyprahlý Pyrenejský poloostrov.

Sjezdovky jsou přiměřeně nesycené lidmi

S lyžařským požitkem to je horší. Oficiální teploměr v areálu ukazuje tropických 13°C, sjezdování v rozteklém technickém sněhu s půjčenými lyžemi mi nápadně připomíná vodní lyžování na Balatonu. Poměrně prudké sjezdovky také trpí, kvůli promísení zbytku sněhu se zeminou vypadá svah jak protržený toaletní papír.

Kam se hrabe Itálie... V Rumunsku je slunečno 366 dní v roce

Přes poledne si dávám obědovou pauzu, po které chci zdolat nejvyšší bod kopce, abych se mohl podívat do skrytého údolí. Je to drobné převýšení, přehazuji si lyže přes rameno, aby vynaložená potenciální energie nepřišla cestou zpět nazmar. Výhled z vrcholku na všechny světové strany je krásný.

Výhled na horské pásmo, někde v těchto kopcích pobýval hrabě Drákula

Odpoledne mi sněhové muldy nesčetněkrát potvrzují důležitost pokrčených kolenou a držení těžiště vpředu. Přežívám i poslední sjezd do rozorané nízké nadmořské výšky, vracím sportovní vybavení a reverzně mě čeká cesta na nádraží v Brașově. V autobusu odpadám při průjezdu serpentinami. V podhorském městě přeskakuji na další spoj vedoucí na nádraží. Krásně mi vše vychází s přestupem na vlak.

Pohled na Brașov a oblast známou pod názvem Transylvánie

Rozespale se plížím do nádražní haly v Brașově a zběžně zkontroluji tabuli odjezdů. Časová rezerva se krátí, ale jen skočím ke kase a na nástupišti číslo 1 jsem hned. Studenti se vždy musí prokázat svými doklady na pokladně, jinak nemohou nárokovat jízdenku (a místenku) a nesmí nastoupit do vlaku. Chvíli trvá, než baba naťuká  číslo pasu do kompjútru, a pak se lze nalodit na palubu. Jenže někde na skle mají nalepenou podmínku, že toto ověření nedělají déle než 5 minut před pravidelným odjezdem. A v tu chvíli slyším hlášení rozhlasu, kvílení brzd a jediné, co neslyším, je gestikulující baba za sklem, v kterém nesmí být jediná dírka pro šíření podélného vlnění (zvuku). Netuším, jak se to seběhlo, ale souprava už je pryč. Přispět k tomu mohla i nepřesnost analogových hodin a nejistota odečtu času. Těžko to snáším, protože jsem se chtěl co nejdříve natáhnout. Místo toho pojedu domů až za dvě hodiny a courákem, kterému trasa trvá 4 hodiny.

S výrazem kyselým jak ciorbă odcházím do brașovských ulic popohnat ručičky hodin. Brașov má svou historii a je důležitým výchozím bodem pro další výlety, proto mne jeho důsledná prohlídka ještě čeká. Večer jedu plným dvoupatrovým vlakem do Bukurešti, vedlesedící působí neklidně, občas odbíhá a po návratu si zabubnuje paličkami na bubínek, který si přinesl pro zkrácení doby dojezdu. Konečně jsem zpět v hlavním městě.


Neděle

Dnes se konají tzv. Erasmus Games. Mohli jsme se přihlásit na volejbal, basketbal nebo fotbal, vytvořit tým a zabojovat o postup na celostátní kolo. Studentů se moc nesešlo a určitě to nešlo nazvat turnajem. Chvíli jsem hrál nudný volejbal, potom jsem přeběhl na sousední hřiště, kde se hrál basketbal. Chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného a oprášit znalost pravidel. Byli tam dobří hráči, takže hra měla drive. Se svou výškou se v košíkové vždy uchytím jako pivot pod košem, kdysi jsem dostal radu, že když nevím co s míčem, ať jen zvednu ruce nad hlavu. Pěkně jsme si zaběhali od koše ke koši, po ukončení hry jsem dostal na starost sestavit tým na volejbal a za měsíc bychom se měli utkat s jinými celky na národním turnaji.

Odpoledne odpočívám a přemýšlím nad tím, co lze ještě dělat v Bukurešti během volného času. Aktivity, které beru za samozřejmost, jsem zde nenašel. Například v celém hlavním městě není možné si jen tak nezávazně zaplavat v plaveckém bazénu. Prohledal jsem stránky všech městských koupališť a není zde jediné místo, kam byste si koupili jednorázový vstup do bazénu. Všude musíte být členem klubu (poplatek v řádu tisíců) a poté máte povolení navštěvovat bazén, kde platíte za každý vstup zvlášť (poplatek v řádu stovek). Další možností je koupit osm nebo dvanáct vstupů, jste však pod dozorem osobního trenéra, což se také projevuje v ceně.

Lákalo by mě se podívat na hlavní město z rozhledny, ale v Bukurešti žádná není. Neexistuje zde jediná věž nebo alespoň střecha na shlédnutí na město z ptačí perspektivy. Jedinou možností je restaurace v nejvyšším patře jedné administrativní budovy.

 Než jsem se vydal do Rumunska, prolistoval jsem několik cestovatelských průvodců. V těchto brožurách jsem narazil na společný rys, který jsem u žádné jiné destinace nikdy nezaznamenal. Všechny knížečky popisují Bukurešť jako velice ošklivé a nezajímavé město. Přece když už donutím čtenáře koupit si průvodce domů, namažu mu alespoň trochu medu kolem huby a řeknu mu to, co chce slyšet. Je to tak u každé sebeméně zajímavé památky, vždy je líčena pozitivně. Spisovatelům se však hlavní město Rumunska tak moc nelíbí, že raději obětují své tržby za neprodané kusy odrazeným průzkumníkům světa a napíší upřímně své pocity. Když se člověk nebude snažit najít krásu v tomto městě, souhlasím, že ho Bukurešť nenadchne.

Po odpoledním odpočinku si všímám, že jsem oddych protáhl až do deštivého večera. Chtěl bych ještě něco dělat. Po tmě vyrážím kouknout do města. Procházím se po hlavním bulváru mířícím k osvícenému Parlamentu a prohlížím si budovu zepředu, odkud jsem ji ještě neviděl. Před palácem parkuje mnoho automobilů, ve všech jsou však lidé a koukají na Parlament. Vypadá to jako v autokině. Řidiči pokuřují, odklepávají vyhořelý tabák z okénka a pozorují balkón Parlamentu, z kterého kdysi promlouval k lidu diktátor Ceaușescu nebo zamával Michael Jackson. Také chvíli koukám na to statické představení jako ostatní a po chvíli se odebírám v depresivním dešti zpět na kolej.

"Autokino" před budovou Parlamentu