2.15 Jednodenní výlety do okolí (leden 2021)

Ne vždy je nutné někam cestovat s přespáním. Vzdálenosti jsou zde sice v porovnání s Českem velice dlouhé, ale když si člověk přivstane, stihne navštívit města či jiné památky v okolí za jeden den. Nebyly to až tak zajímavé výlety, aby si vysloužily samostatný článek, ale každé nově navštívené místo mělo své kouzlo. Byla místa, kam jsem zavítal i dvakrát. Je-li chuť, čas strávený ve vlaku se dá přečkat i aktivně, například vypořádáním se s online výukou, proto se dají smáznout dvě mouchy jednou ranou. Cestovat se tak dá vlastně kdykoliv, kdy je tomu člověk alespoň trochu nakloněn. A to ne vždy do nejlákavějších lokalit, ale i do „rumunských děr“, kde místní na četnou skupinku erasmáků koukají jak na blázny.

Constanța

Zprvu jsem si sám zopakoval výlet do přímořské Constanțy, dokud říjnové teplo ještě slibovalo počasí na koupání. Při předešlé návštěvě o pár týdnů dříve jsme si prošli centrum a hlavní marinu podél pláže. Tentokrát, neobtěžkán dalšími spolucestujícími, které bych mohl svými plány sužovat v rozletu po Constanțě, jsem se vydal na opačný konec města, kde chátrají hotelové komplexy s plážemi omývanými vodami Černého moře. Po konci letní sezóny a vlastně sezóny roku 2020, která ani nezačala, tu je dost pusto. Široká písečná pláž startuje od nákladního přístavu poblíž centra, pokračuje po nábřeží až ke konci města, kde se potuluji já, a pokračuje dál a dál. Využívám posledních sil slunečních paprsků před zimou a jdu se koupat. Znepokojuje mě četný výskyt medúz – mořských mimozemšťanů, které poslední roky zaplavily vody Středozemního moře a nechtějí nechat koupáky bezstarostně koupat.

Liduprázdná pláž připomíná ostrovy v Indickém oceánu

Svlažení bylo příjemné, má cesta pokračovala na molo čnící daleko do moře a zpět na pláž. Nad pobřežní úžinou je postavena visutá lanovka, bohužel dnes mimo provoz. V Constanțě jsem k přesunu z a na nádraží využil hromadnou dopravu, která trochu potrápila mé nervy. Omylem jsem nastoupil do linkového autobusu, takže jsem nadávajícímu řidiči, kterého jsem s neplatnou jízdenkou při vstupu do autobusu zdárně ignoroval, musel zaplatit asi osminásobek ceny jízdenky na MHD, a to jsem se svezl jen na následující zastávku, abych nebyl odvezen až mimo město. Cestou zpět na nádraží jsem zažil zajímavou revizi jízdenek – na zastávce autobusu bylo připraveno přes pět revizorů rovnou s policií, během půl minuty zkontrolovali jízdné, o černé pasažéry se rovnou postarala policie a my pokračovali hnedle dál. Kontrolu jízdenek jsem vlastně zažil v každém rumunském městě jednou. V Bukurešti chodí pospolu dvě ženy v modrých vestách, takže je člověk téměř vidí už z předchozí zastávky, v Suceavě prodávala jízdní doklady v autobuse přímo k tomu určená osoba a v jiných městech běží zvenku na informačním panelu telefonní číslo pro SMS jízdenku.

Pohled z dlouhého mola na lanovku a přímořské hotely

Bran a Râșnov

Úspěšně jsme se vypravili i podruhé za Brașov na pevnost Râșnov a tentokrát otevřený hrad Bran. Râșnovské opevnění umístněné na kopci zdobily krásné podzimní barvy listnáčů v pozadí pevnosti. Zlato-červeno-fialové zbarvení listů taktéž obklopovalo hrad Bran. Drákulův hrad, do kterého byla fiktivní postava upíra zasazena, nás tentokrát pustil i do útrob dějiště podivností. Vstup byl cenově dost napálen, ale mohli jsme si projít většinu místností „Tajemného hradu v Karpatech”. Uvnitř se žádná zvěrstva neodehrávala, ani venku vlci nevyli na měsíc. Navštívit Bran je v Rumunsku spíše povinnost daná všeobecným povědomím z literatury, než nevyhnutelná nutnost vidět památku. V okolí hradu se rozvinul masový turismus, na který už nějak nejsem z Rumunska zvyklý. A tak jsem rád, že i já jsem si jako ostatní mohl odškrtnout návštěvu hradu zevnitř.

Hrad Bran v Transylvánii

Giurgiu

Výlet do Giurgiu byl jedním z těch punkovějších. Vůbec ne svým provedením – normálně jsme tam dojeli vlakem a zase odsud vlakem odjeli. Ale destinace byla punková. Giurgiu je město na hranicích s Bulharskem. Je vzdálené jen 60 km vzdušnou čarou od Bukurešti, i když vlak tam jede s jedním přestupem dvě a půl hodiny. Hraniční čáru mezi bulharským městem Ruse a rumunským Giurgiu tvoří řeka Dunaj, po které se právě prohnal slovenský tanker. Oba státy jsou odděleny jeden kilometr širokým korytem Dunaje a spojuje je příhradový most.

Zanedbaný vzhled břehu Dunaje

Už z vlaku jsme poznali, že to bude další chudé rozpadající se město. Kus od nádražní budovy spal na zídce u přechodu pro chodce chlápek, na náměstí nic nebylo kromě věže vypadající jak maják bez smyslu života. Narazili jsme na muzeum, které bylo kupodivu otevřené. A mělo podobný business model jako všechna ostatní muzea v Rumunsku – studentská vstupenka za cca 10 Kč, nikde žádná propagace, uvnitř kolem deseti hlídajících dam, které jsou pomalu vyděšenější než vy, že tam někdo dorazil, a jinak pěkné expozice, které mají co ukázat. Muzeum provází historií regionu od archeologických vykopávek až po novověk, my tam strávili téměř dvě hodiny. Po muzeu jsme se byli podívat u řeky a zašlého přístavu a na závěr u hlavní památky města – pár kamenných základů bývalé pevnosti. Zdivo bylo posprejované a nacházelo se na nehezké louce, takže žádnou podívanou nepřineslo. V podvečer si každý odnesl do vlaku pizzu z amerického řetězce Domino’s, který má na rozdíl od České republiky v Giurgiu pobočku.

Zavřená věž podobající se majáku na náměstí

Craiova

Dalším jednodenním výletem bylo velké město Craiova. Všechny obce na jihu (Valašsko) a východě (Moldávie) Rumunska jsou podobně zasažené chudobou se značnými jizvami po komunismu. Modernější a hezčí ráz budov je až za Karpatami uprostřed a na severozápadě Rumunska (Sedmihradsko neboli Transylvánie). Tam je to však na otočku dost daleko, takže jsme si vybrali betonem zalitou Craiovu. Cesta tam trvá tři a půl hodiny vlakem a nachází se směrem na Banát.

Palác a hlavní náměstí

Z Craiovy se nakonec vyklubalo docela pěkné město. V centru mají pěší třídu a náměstí s vánočními trhy před administrativním palácem. Během stmívání jsme přejeli k parku typu Stromovka (ať už pražská nebo budějovická). Prošli jsme hřbitovem a narazili na zoologickou zahradu otevřenou veřejnosti, takže jsme si prohlédli zvířata přes plot i za tmy. Měli medvěda, tygra i spoustu nutrií. Lesopark nás zavedl až ke krásně osvětlenému visutému mostu. Tam jsme to otočili a zamířili zpět na zastávku, na svařák, na nádraží a nakonec do Bukurešti.

Visutý most přes jezírko dělí park na dvě části

Bahenní vulkány

Severovýchodně od Bukurešti, v župě Buzău (u obce Berca), jsou bahenní sopky. V autopůjčovně u letiště jsme si vypůjčili dvě Dácie a po poprašku sněhu na silnicích se vydali na cestu. Dojeli jsme až k místům, kde se z nížiny stává pahorkatina a z pahorkatiny Karpaty. Zvlněný terén nás dovedl až k vulkánům. Nejedná se o magmatické sopky, ale ty bahenní taktéž čerpají energii z nitra Země. Proto je Rumunsko náchylnější na zemětřesení. Smrdutý plyn stoupá z podzemí a vyzdvihuje podzemní slanou vodu s jílem, která pak vybublává na povrch a tvoří malý kráter. Toto místo oplývá nejčinnějšími bahenními sopkami v Evropě, vzácně se pak dají najít i ve světě, třeba v Ázerbájdžánu, kde jich je polovina celé světové „vulkánové populace“.

Bublající kráter

Po lepivém bahně jsme došli ke kráteru. Nejprve mi to přišlo jenom jako zabahněné pole s loužemi, odkud občas vyteče trochu špinavé vody. Ale později, když jsem se na vulkán podíval z opodál, opravdu jsem v tom viděl náznak sopky, kde střed kuželu byl možná o deset metrů výš než okolní terén a stěny sopky tvořilo zaschlé bahno. Poté jsme přejeli ještě na jiné místo s bahenními sopkami, kde si naši výletníci nutně potřebovali vyrýt nápis ERASMUS do sněhu a málem se kvůli tomu volala policie.

Viditelný kužel bahenní sopky

Ve zkoumání geologických jevů jsme v této zajímavé oblasti ještě chvíli pokračovali. Mají se tu nacházet díry v zemi, z kterých neustále vlaje plamen. Tyto otevřené ohnivé kotle se mají nacházet normálně v přírodě. Ze země vychází hořlavý plyn a plac by měl vypadat jak místo s několika malými ohništi. Tak jsme se tam vydali autem. Ale stav silnice se stále zhoršoval, místy nebyla zpevněná, a sněhová pokrývka byla ve vyšší nadmořské výšce stálá. K plamenům jsme jeli asi hodinu po dost uklouzaných a kopcovitých cestách, nicméně když už jsme se blížili k cíli, jeden kopec nás zlomil a nepustil dál. Svah vedl tak strmě nahoru, že si tam troufla jen terénní auta, a my museli vycouvat a vzdát se idey, že oheň sálající ze země uvidíme, protože jsme začali hrabat a dál se nedostali. Se stmíváním jsme absolvovali cestu zpět a na půli trasy jsme se zastavili u kláštera uprostřed ničeho. Byla už úplná tma, hvězdy svítily a od pravoslavného (ortodoxního) kostela se linula tajemná hudba. Nacházela se zde celá osada pro mnichy a my se nechali zlákat biblickým chorálem, který se rozléhal všude po okolí. Zvuk byl reprodukován z tlampačů, a tak jsem ani neuvažoval o tom, že se ve skutečnosti ozývá z úst mužů zpívajících živě v setmělém kostele. Bylo to opravdu zvláštní místo, nakonec nás monotónní melodie doprovodila až k autu a odjeli jsme temným lesem směr Bukurešť.

Pro cizokrajce hororově vyhlížející večerní setkání entit 

Bukurešťské pevnosti

Na západním okraji Bukurešti jsem narazil na starý cihlový kostel, z kterého zbývají jen obvodové zdi. Údajně je prokletý – váže se k němu pár pověr. Kostel byl údajně bombardován Turky ještě před vysvěcením, neboť byl považován za vojenský objekt. Legendy praví, že se v okolí kláštera ztrácejí lidé, a to zejména romského původu. Areál kláštera je dnes pod ochranou před vandaly.

Kostel Chiajna

Další týden jsme ve skupince vyrazili podobným směrem, tentokrát na urbex. Opuštěná pevnost s podzemními tunely je přístupná na vlastní nebezpečí, první nás potkalo už při průchodu průmyslovým areálem při konfrontaci se smečkou psů. Naštěstí kolem projíždějící Rumun postavil mezi nás a psy auto, čímž vytvořil pomyslnou hráz, a my mohli projít k vstupní bráně do pevnosti bez pokousání. Takovéto pevnosti byly obestaveny kolem Bukurešti na konci 19. století a měly chránit hlavní město před nepřáteli. Tunely nejspíše vzájemně propojují i ostatních třicet dva pevností a něco snad vede i do suterénu Parlamentu. Všechny pevnosti korespondují (ne shodou okolností) se silničním okruhem kolem města a zároveň i s železniční sítí. Podzemní tunely v námi navštíveném urbexu vedou kolem dokola opevnění. Po prozkoumání temných spletitých chodeb, kde byl místy cítit zápach rozkládajících se těl, jsme venku potkali skvělé Rumuny, kteří nás převezli na další výletní místo…

Vstupní brána a útroby pevnosti Chitila

Mogoșoaia

Mogoșoaia je palác s parkem taktéž na severozápadě periférie Bukurešti. Právě sem nás dobrovolně zavezli dvěma auty dva pracovníci vracející se domů po šichtě od bukurešťské pevnosti. Původně jsme chtěli k paláci dojít po svých, ale je pravda, že by nám cesta trvala hodiny a, pokud vůbec, dorazili bychom až za tmy. Za cestu nic nechtěli, jen nám sdělili poselství, že když my v budoucnu také takhle pomůžeme, rozjedeme řetězec a na světě všem bude líp. V Mogoșoaie jsem už podruhé, nachází se tu několik cihlových budov vybudovaných kdysi jako sídlo pro prince a pěkný park u jezera. Zdá se, že Mogoșoaia je dost fancy místo, kde si pracháči stavějí vily.

Cihlové budovy součástí komplexu paláce

Snagov

Snagov byl proslaven dvěma významnými rumunskými panovníky, kteří ve Snagově, dá se říct, našli smrt. Oficiálně by se zde měla nacházet hrobka Vlada III. Drákuly („Napichovač“), ale tehdy, když se rakev hledala, nikde se nenašla. Též měl v tomto městečku letní sídlo Nicolae Ceașescu a bylo tu jeho poslední mezipřistání při prchání vrtulníkem, než byl zajat, odsouzen a zastřelen. Do Snagova jezdí autobus, cesta trvá jednu hodinu (na sever od Bukurešti) a jízdenka stojí směšných 8 Kč. Ceașescův venkovní palác je v parku u snagovského jezera a od pádu komunismu slouží jako místo pro velkolepé svatby a sešlosti movitých lidí. Prošli jsme se i po ostrůvku s kostelem údajného pochování Vlada III. Drákuly. Ve Snagově je viděl velký sociální rozdíl lidí. U jezera jsou vily s garážemi na lodě na vodní hladině, zatímco o padesát metrů dál je chudý cikánov.

Hrobka

Sibiu

Výlet do transylvánského města Sibiu sice nebyl jednodenní, přespávali jsme, ale časem stráveným na výletě jsme se vešli do 24 hodin, takže to sem snad patří. Vzhledem k vzdálenosti a jízdnímu řádu vlaků se to na otočku zvládnout nedá. Do středověkého města na severní straně podhůří Karpat přijíždíme pozdě večer a přespáváme v apartmánu, který rezervujeme až ve vlaku. Ráno procházíme poloprázdnými ulicemi s historickým nádechem, kde nás z jedné strany chrání hradby a z druhé malebné domy. Na náměstí přecházíme Most lží, což je jeden z prvních postavených litinových mostů, a, jak název napovídá, kdo zalže při přechodu po mostu, most se pod ním propadne.

Ulice v Sibiu

Následně jsme se městským autobusem přesunuli do nejstarší zoologické zahrady v Rumunsku, která nás svou zvěřinou potěšila. ZOO nebyla zbytečně velká a zaplněná nezáživnými zvířaty, mohli jsme vidět například leoparda, vlka iberského nebo velblouda. Chodit se dívat v Rumunsku na medvěda do ZOO za mříže je s trochou nadsázky hloupost, ale když už jsme tu, můžeme aspoň sledovat Rumuny, jak sledují medvěda, což je také zábavné. V Sibiu jsme se pak najedli a výlet do pěkného města ukončili nastoupením do vlaku zpět.

Zebra v nejstarší rumunské ZOO