2.20 Balím si bágly (březen 2021)

Jak mohlo vyjít z předešlých článků najevo, pobyt v zahraničí jsem si maximálně užil. Každý výlet byl okořeněn nějakým rumunským zážitkem. Před výjezdem jsem si stanovil, že chci v Rumunsku přežít půl roku, a to se mi nakonec přesně splnilo. Jeden měsíc jsem zde strávil v době, kdy propukl koronavirus a rozšířil se do celého světa, potom jsem musel prchnout domů, ale naštěstí mě to neodradilo a vrátil jsem se sem o semestr později. To už jsem zde vydržel rovných pět měsíců. A člověk by tu i nějakou dobu ještě zůstal, ale všechno jednou končí, přátelé odjeli a přijeli studenti noví, cizí, divní, místním chodem nepolíbení. S těmi už nemáme nic společného, takže jim kromě kuchyňského náčiní přenecháváme i naše pole působnosti.

V Rumunsku jsem navštívil každý kout země. Viděl jsem značnou různorodost, abych si mohl utvořit skutečný obraz o rumunském životě. Ať to byla panelová a zadrátovaná města na jihu či východě státu, hory tvořící karpatský oblouk, rumunský venkov v pohraničí nebo poevropštělá města na západě země, vždy to byl zajímavý zážitek. Samozřejmě zde je stále mnoho míst a památek, které stojí za návštěvu, ale jejich odlehlost a nedostupnost je tak silná, že se člověk musí smířit s tím, že je během jedné „dovolené“ nenavštíví. Jsou to například dácké svatyně (historická hradiště) kdesi v horách nebo Delta Dunaje ústící do Černého moře, kterou dává smysl navštívit jen na jaře či v létě, kdy se ptactvo probouzí a vrací z teplých krajin.

Mapa odkrývající místa, která jsem navštívil; liniové tahy zobrazují krajinu, kterou jsem viděl buď z půjčeného auta, nebo z okénka vlaku přes den

…

Život v Rumunsku má řadu plusů i mínusů, které se v konečném důsledku kompenzují a účinně tak zvyšují různorodost země. Protikladné vlastnosti lákají dobrodružné cestovatele k návštěvě a zhlédnutí jak toho povedeného, tak toho tristního. Následující výčet  nevýhod a výhod jsou poznatky postřehnuté za půlrok strávený na jihovýchodě Evropy.

⊖                                                ⊕

Auta jsou všude                        ↔               Taxíky vozí za dobrou cenu

Tragická ekologie                      ↔               Nedotčená příroda

Nespolehlivost Rumunů            ↔              Velké srdce Rumunů

Dálnic je pramálo                      ↔               Vlaky jsou pro studenty zdarma

Zadrátované ulice                     ↔               Kvalitní pokrytí internetem

Bariérový efekt oplocení           ↔               Nízká kriminalita

Korupce                                    ↔                Bohatá historie, chutné jídlo, nádherné hory

…

Po roce studování na bukurešťské univerzitě se loučím s Politehnikou. Snad mě za tu dobu moc nezhýčkali tím, že profesoři mají větší soucit a nehodnotí přísně. Občas teda byly požadavky a následné známkování až k smíchu, oproti přístupu, kterým jsem si prošel v Česku. Zkoušky nejlehčí nebyly, ale protože je většina mých spolužáků dutá, vždy to byla kolektivní práce. Vybavuji si třeba týmové vypracování projektu na výpočty parametrů leteckého motoru. Chtěli po nás šílené kalkulace a grafy v Matlabu, takže se klasicky okopírovala verze z loňského roku. Problém byl, že jsme měli zadán nadzvukový proudový motor s přídavným spalováním určený pro stíhačky, ale my prezentovali výsledky turbovrtulového motoru pomalého dopraváku. Takže když chtěl profesor vidět graf forsáže při rychlosti Mach 2, musel nám sežrat výmluvu, že jsme to drobně opomněli a graf nám tudíž končí někde u rychlosti 600 km/h. Za tohle by nás jinde vykopali ze dveří alma mater, tady z toho byla průměrná známka za „C“. Ať žije distanční výuka a rumunská vlastnost nic zbytečně nehrotit.

Proslýchá se, že cestování vlakem už v budoucnu pro studenty nebude zdarma. Tomu říkám načasování, kdy odjet. Poslední jízdenku si ještě bez placení poroučím ráno v den odletu. Bukurešť vyhrála závod ve zprovoznění vlaku na letiště nad Prahou. Přímé spojení hlavního nádraží s areálem letiště se nedávno otevřelo, a tak se mohu vyhnout kolonám na silnici a pohodlně se svézt po kolejích až k odletovému terminálu. Čeká mě rychlotest na virus a po něm už let turbovrtulovým letadlem do Vídně.

Vlakem na letiště

Na opuštění Rumunska už se nějaký čas psychicky připravuji, takže se žádné drama nekoná. Letoun plave vzduchem velice pomalu, minimálně hodinu se pohybujeme vzdušným prostorem Rumunska. Obloha je jasná a trasa letu jako by naschvál kopírovala mé výlety a připomínala mi všechny zážitky z cest. Bukurešť, klasicky uvězněná v oparu, mizí za zády, pouze hladina jezera Lacul Morii, kam jsem nesčetněkrát vyrazil na západ slunce, se leskne a odrážející se paprsky dráždí oči. Okénkem přes uličku vidím zasněžené hory Bucegi se Sinaiou, v jejímž skiareálu jsem byl čtyřikrát. O kus dál se ukazuje mocný hřeben Făgăraș, který jsme během našeho Road tripu do Banátu proťali napříč. Přelétáváme i kopec zdolaný naším legendárním off-roadem, tentokrát zcela ponořený do sněhové peřiny. Karpaty se loučí, z dáli mává nedávno navštívený hrad Hunedoara a mizíme v Maďarsku. Vlak z Vídně přes Linec do Českých Budějovic žádná překvapení nepřináší, jako to občas uměly vlaky rumunské, a úspěšně přijíždím domů.

Karpaty

Tady můj příběh končí. Tobě, čtenáři, děkuji, že jsi ho strávil se mnou. Též musím poděkovat té zatracované Evropské unii, že, ačkoliv nám přejmenovala „pomazánkové máslo“ na „tradiční pomazánkové babiččino klasické selské…“, umožňuje takovéto pobyty a řadě lidí způsobí nezapomenutelné vzpomínky na celý život. A na koho to nemá tak silný dopad, alespoň začne chápat lidové rčení, že pračka žere ponožky.

Teď už hurá zpět do země Best in COVID – omylem jsme se z Bukurešti dostali do hlavní televizní relace s názorem na nové restrikce pro příjezd Čechů ze zahraničí